Zrzavé štěstí ✔

Epilog

O rok a půl:

„Neříkej, že není roztomilá," rozplývala jsem se nad fotkou malé Marry. Moje spolubydlící Katarina jenom se smíchem zakroutila hlavou a dál si rozčesávala své černé vlasy.
„Přichystáš se ještě dneska?" zeptala jsem se jí a mobil schovala do kapsy kalhot.
„Ne na všechny čeká na party sexy kluk, proto se musím připravit, abych byla schopná někoho sbalit," odfrkla mi a začala si nanášet řasenku.
„Je to jenom kamarád," protočila jsem oči nad její poznámkou.
„Normálně si s kamarádem zkoumáme dutinu ústní jazykem," začala si mě dobírat. Vzala jsem polštář, který jsem měla na posteli a se švihem jí trefila do zad.
„Já ho zvedat nebudu," informovala mě a našpulila rty v zrcadle.
„Dobré, můžeme jít," otočila se ke mně a radostně se usmála.

Když jsme procházely kampusem na budovu klučičího spolku, proběhl okolo nás jeden z našich fotbalistů se slovy: Vysoká škola, žije!
Ještě jsme nebyly ani u budovy a ulicí se rozléhala nepříjemná dunivá hudba a čím blíž jsme byly, tak se počet lidí na okolí zvyšoval.

„Hele, naše prvačka," uslyšela jsem za sebou známý hlas a s úsměvem se na za ním otočila.
„Ale podívejme se, náš druhák," oplatila jsem Petrovi jeho pozdrav.
„A spolubydlící prvačky," pokynul hlavou Katarině, která se jenom zachichotala a zčervenala.
„Jak se ti líbí první týden na nové škole?" zeptal se mě a dal mi ruku kolem ramen.
„Je to tu fajn," odpověděla jsem vyhýbavě a zatočila na chodníček, který vedl k budově.

Petr chtěl ještě něco dodat, když se z domu vyběhla mužská postava.
„Petře neviděl jsi. Aha tady jsi," oddechl si Cameron, který si všiml, že mě Petr drží kolem ramen.
„Tak já vás tady nechám kamarádi," neodpustil si důraz na kamarády „Pojď spolubydlící prvačky, ukážu ti, jak vypadají party na univerzitě," pustil mě Petr a s Katarinou odešli do vnitřku budovy.

„Ahoj," zašeptala jsem a usmála se na Camerona.
„Ahoj," opětoval mi pohled a přistoupil ještě blíž ke mně.
„Jak se máš?" zeptal se mě a položil mi ruce na boky.
„Ale poměrně dobře, první týden uběhl v pohodě. Viděl jsi tu fotku Marry?" natěšeně jsem se ho zeptala a už se připravovala, že vytáhnu mobil z kapsy.
„Ještě aby ne, jsem prostě pyšný strýček," zasmál se.
„To věřím," přitakala jsem mu.
„Pojď půjdeme dovnitř, tady začíná být poměrně zima," chytl mě za loket a šel dovnitř.

„Tady je snad celá škole," podivila jsem se nad množstvím studentů vevnitř.
„Co na to říct, náš spolek je prostě oblíbený," pokrčil rameny.
„ pořád stejně domýšlivý," zkonstatovala jsem zjevný fakt.
„Naposledy jsi mě viděla dnes ráno, od té doby jsem neměl čas se změnit," zasmál se.
„Věřím na zázraky!"

Cameron chtěl ještě něco dodat, ale nějaký kluk ho vyrušil a začal se s ním bavit, tak jsem se rozhodla jít hledat kuchyň s pitím. Nakonec to nebylo tak těžké, prostě jsem hledala místnost, kde bylo nejvíce lidí.

Vzala jsem si jeden z prázdných kelímků a rozmýšlela jsem, který nápoj si vezmu, když mě za zády vyděsil cizí hlas.
„Dej si pivo, to je asi nejméně neškodné," promluvil blonďák a dál si mě prohlížel poměrně nestydatým pohledem.
„Ehm, děkuji," vzala jsem si do ruky jednu z volně ležících skleněných flašek a chtěla odejít, avšak ten kluk mě znovu zastavil.
„Snad si vezmeš vychlazenou ne?" nevěřícně zakroutil hlavou, otočil se a z lednice za ním vytáhl skleněnou flašku, kterou mi následně podal.
„Děkuji," mile jsem se na něj usmála a chtěla odejít, ale jemu se tato moje myšlenka odchodu nejspíše nijak nepotěšila.

„Kam si myslíš, že jdeš," pronesl poměrně s nechutným, slizkým tónem.

Chtěla jsem ho nějak odehnat, už jsem se připravovala, co mu řeknu. Už jsem otevírala pusu, když jsem ucítila ruku kolem pasu a následně pusu, kterou jsem dostala na líc.
„Zlato, hledal jsem tě," pronesl Cameron a nechápavě se otočil na kluka, který tak trochu nevěřícně hleděl na jeho ruku kolem mého pasu.
„Nějaký problém, Briene?" zeptal se ho a ještě víc mě k sobě přitiskl.
„Ne, nic, ehm. Ahoj Camerone," nevěděl, co říct a radši se rychle vypařil.

„Tak toho jsi poměrně vyděsil," zasmála jsem se „Díky."
„Nemáš zač, je nechutný. Dostal se k nám jenom díky tomu, že je to potomek," ošil se a zadíval se někam do davu.
„Potomek?" nechápala jsem.
„Dítě člena," osvětlil mi to jednoduše.
„Pojď, chci ti něco ukázat," pořád mě držel za pas a vedl mě přes dav lidí a po schodech nahoru do jeho pokoje.

Tam za námi zavřel okno a přesunul se i se mnou k oknu. V pokoji byla tma, jediné světlo procházelo ze škvíry pod dveřmi a z pouličních lamp na ulici.
„Dívej se," ukázal ven, ale já jsem nic zajímavého neviděla.
„Na co se mám dívat?" nechápala jsem, ale hned, jak jsem to dořekla ,všechny světla v ulici zhasla a i hudba se vypnula.
„Vypadl proud?" napadlo mě ihned. Camerona jsem v té tmě neviděla a tak jsem se radši dál dívala z okna, kde jsem díky slabému měsíčnímu světlu, alespoň něco viděla.

„Podívej se na oblohu," zašeptal mi u ucha a já trochu zvedla hlavu a zadívala se na tu překrásnou oblohu plnou hvězd.
„To je nádhera," zašeptala jsem. Cameron mě objal kolem pasu a hlavu si opřel o mé rameno.
„Tak si myslím," přitakal mi, ale potom si smutně povzdechl.
„Co se děje?" nechápala jsem.
„Mě už to nebaví,"
„Co tě nebaví?" nechápala jsem a otočila jsem se, i když jsem viděla jenom jeho slabé črty tváře.
„Tohle mezi námi," snažil se mi to osvětlit, ale já pořád nechápala a tak se o to pokusil znovu.
„Nechci být jenom tvůj kamarád," nevěděla jsem, co na tohle mám odpovědět. Jenom jsem se na něj dívala.

„Víš, co tím chci říct?" ujišťoval se.
„Možná," zašeptala jsem a začalo mi to docházet. A vlastně jsem za to byla i ráda. Trochu blíž jsem se k němu natiskla a stoupla si na špičky.
„Ale ty jsi můj sexy kamarád," zašeptala jsem mu do ucha se slabým smíchem.
„Co, když mi to nestačí?" zeptal se mě. Na tuto otázku jsem mohla odpovědět jednoduše.
"Jsi pako!" zasmála jsem se.

Stoupla jsem si na špičky, rukou zajela do jeho vlasu a políbila ho. A v té chvíli se světla v celé ulici rozsvítila a hudba v domě zapnula.