Zrzavé štěstí ✔

BK - Zachraň, co jsi pokazil Petře!

Brita:

„Nejsou šaty moc?" zeptala jsem se a nervozitou si zkousla ret.
„Chováš se, jako by to bylo vaše první rande," protočila oči Jess, ale zrak z počítačové obrazovky nezvedla.

„ To není, ale je to výročí, chápeš. Jak jsem s ním mohla vydržet rok?" dívala jsem se do zrcadla na svůj nechápavý výraz.
„Myslím, že on si říká to samé," pokrčila rameny. Otočila jsem se zády k zrcadlu a vzala první věc, co mi přišla pod ruku. Hřeben se s pár otočkami zastavil o zeď vedle Jessiny hlavy. Leknutím poskočila a vyděšeně se na mě zadívala.

„Tobě hráblo?" doslova na mě vypískla. Neodpovídala jsem jí a znovu se otočila k zrcadlu.
Rukou jsem si uhladila černé šaty. Palcem jsem si setřela kousek rtěnky, která nebyla na rtu. Slyšela jsem, jak si Jess něco potichu říká, ale vyšlo z toho pouze přehnaně artikulované sykání.

„Co si to zase mumláš?" zeptala jsem se jí a odstoupila od zrcadla. S pár poskoky jsem skočila vedle ní na postel a zadívala se na internetovou stánku, kterou si prohlížela.
„Proč pořád hledáš byt?" znuděně jsem se jí zeptala a lehla.
„Prostě se mi nelíbí, že jste vzali tam ten. Určitě tu musí být i něco lepšího než malá garsonka uprostřed města," dál horlivě projížděla stránky.
„Ale nám se ta garsonka líbí. Je to u centra a do školy to taky není daleko," bránila jsem ten malý kamrlík, který mi i po pouhých dvou přespání přirostl k srdci.
„Ale je tam jenom jedna ložnice," její nesouhlasný postoj už mě začínal vytáčet.
„A kolik si myslíš, že jich potřebujeme?" zvedla jsem jedno obočí.
„To rodičovství ti leze na mozek," posadila jsem se a chtěla ještě něco dodat, když se pokojem rozezněl můj telefon. Nezbývalo mi teda nic jiného než s těžkostí vstát a dojít si na druhý konec pokoje.

„Ano?" odpověděla jsem po přijetí hovoru.
„Kdy máte to rande?" zeptal se mě do telefonu Petr.
„Proč tě to zajímá?" nechápala jsem k čemu by mu ten čas byl.
„Cameron chodí po pokoji a pořád opakuje, že si není jistý, jestli je to opravdu v sedm. Co když dojede brzo nebo nedej bůh pozdě," dokázala jsem si domyslet, jak při této větě protáčí oči. V pozadí telefonu se ozvalo nesouhlasné projevy od Camerona, ale Petr ho vyloženě ignoroval.
„V sedm," ujistila jsem ho.
„Já mu to říkal,"
„Blbe, je to v sedm tak nevím, proč pořád tak jančíš," promluvil na Camerona a já se musela zasmát jeho oslovení.
„Tak děkuji, snad to s ním už teď vydržím," nepočkal ani na moje rozloučení a položil telefon.

Kroutila jsem hlavou a vracela mobil na místo, odkud jsem ho brala.
„Co chtěl?" zeptala se mě Jess a zaklapla počítač.
„Cameron vyvádí," pokrčila jsem rameny a posadila se vedle ní na postel.

Cameron:

„Ty jsi takový kus vola, že to není ani možné!" zavrčel jsem na Petra.

Seděl jsem v křesle v našem novém bytě a nervózně klepal nohou. Nevěděl jsem, proč jsem tak nervózní, vždyť spolu jdeme jenom na večeři. Já ji vyzvednu, pojedeme spolu do restaurace, kde je zamluvený stůl. Moment!

„Petře?" Zamluvil jsi ten stůl?" zeptal jsem se ho opatrně.
„Jaký stůl?" nechápal.
„Na dnešek," rozhodil jsem rukama a doufal, že si pouze ze mě dělá srandu. Nemohl, ne!
„Já jsem ti měl zarezervovat stůl?" tato jeho otázka mi odpověděla.

S nadáváním jsem se zvedl. Uvažoval jsem, co teď udělat. Moje spoléhání na Petra, jako obvykle selhalo a já měl za půl hodiny vyzvednout dívku, kterou miluji. Neměl jsem ji kam vzít. Můj plán s jednoduchou romantickou večeří selhal.

Musel jsem vypadat, jako lev v kleci, chodil jsem z jedné strany na druhou, dokola opakoval nadávky na všechny strany.
Petr zůstal stát na místě a ani se nepohnul, vypadl jako by přemýšlel. Po chvíli se pohnul a odešel z místnosti.

„Kam si myslíš, že jdeš?" zavolal jsem za ním a vydal se ke dveřím.
„Zachránit tvé výročí, tak drž hubu!" neotočil se ke mně a vyšel z bytu.

Brita:

Seděla jsem v autě vedle Camerona a přemýšlela, kam bychom mohli tak jet.

Když mě vyzvedl a já chtěla zavřít dveře od Jessina bytu zastavil mě a nakázal mi, ať si vezmu kabát. Teď jsem seděla v sedačce a dívala se na okolní domy. Vjížděli jsme do centra. Myslela jsem si, že jedeme do restaurace, ale Cameron mě jedním zavrtěním hlavy vyvedl z omylu a já si teď lámala hlavu nad tím, co mě čeká.

Auto zatočilo a my se začali přibližovat ulicemi, které mi byly známé. Zastavili jsme nakonec u paneláku, který jsem už dva dny mohla nazývat svým novým domovem. Zmateně jsem otočila hlavu ke Cameronovi, ale on si mě nevšímal, vytáhl klíče ze zapalování a vystoupil. Následovala jsem ho a po chvíli jsem stála na betonu.

Jako gentleman mi Cameron otevřel těžké kovové dveře a počkal, až vejdu. Vešel dovnitř a zmáčkl tlačítko na přivolání výtahu. S očekáváním jsem do něj nastoupila. V malém výtahovém prostoru jsem na sebe byly přitisknutí a já si ho mohla konečně prohlédnout. Světlé rifle, bílé tričko a sako mu krásné pasovalo. V obličeji se mu zračila nervozita a to o něm prozrazovala i dlaň, kterou neustále zatínal.

Vzala jsem ho za ruku a propletla si s ním prsty. Výtah se s děsivým skřípěním rozjel a my směřovali do nejvyššího patra. Cameron mě hřbetem své ruky pohladil po tváři a já se na něj povzbudivě usmála.

Výtah s poskočením zastavil na posledním patře a my jsme vystoupili. Podívala jsem se z okna, které bylo v chodbě a musela jsem se usmát nad výhledem, který náš byt ve čtvrtém patře neoplývá.

Cameron vytáhl z kapsy svazek klíčů a pokusil se jedním z nich otevřít dveře vedle výtahu. Povedlo se mu to až u čtvrtého klíče a dveře před námi odkryly schody.

V té chvíli mi bylo jasné, že jdeme na střechu, ale i tak mě ten nádherný výhled uchvátil. Obešla jsem Camerona a přiblížila se ke kraji budovy. Zhluboka jsem se nadechla a užívala si ten pohled. Viděla jsem, až za toto nemalé město. Viděla jsem les, díky pomalu nastávající tmě i světla z okolních vesnic. I kdyby zbytek večera byl fiasko, tento pohled mi zůstane dlouho v paměti.

Ucítila jsem za sebou přítomnost Camerona a tak jsem se k němu otočila. Poodstoupil a já si až teď všimla bílého stolečku se dvěma židlemi na druhé straně střechy. Opatrně a jako omámená jsem se ke stolu přiblížila. Vzala jsem si jednu z mnoha růží, co byly ve váze a přičichla jsem si k jejich nádherné vůni.

Nemohla jsem najít slova a to se mi často nestává. Cameron mi odsunul židli a já se na ni usadila. S milým úsměvem jsem mu poděkovala a sledovala, co chystá dál. Odněkud vytáhl šampaňské a talířek se stříbrným poklopem. Položil ho na stůl a já napjatě čekala, co se pod ním skrývá.

Když odkryl toto tajemství, rozesmála jsem se. Na talíři byly kuřecí kousky a hamburgery z nedalekého rychlého občerstvení a mě to potěšilo víc než jídlo z drahé restaurace. Vzala jsem si do ruky hranolku a namočila ji do kečupu.

„Snad jsem tě nezklamal," nervózně si projel rukou vlasy, dosedl jsi na židli a s očekáváním ses na mě podíval.

„Je to lepší, než jsem čekala," mrkla jsem na něj a natáhla se pro kuřecí kousek.