Zrzavé štěstí ✔

#9 - C

„To je tak těžké trefit se do toho míče?" řval náš trenér na kluky z nižších ročníků, kteří přišli na nábor.
„Proč se mi zdá, že každý rok je to horší a horší?" povzdechl si.
„Kierane! Pojď jim to ukázat nebo mě už opravdu odvezou!" zavolal na mě.
Popravdě jsem doufal, že se to tento rok obejde bez toho, abych předváděl, jak se správně má kopat do míče. Nemůžu říct, že všichni tady byli nepoužitelní, pouze se je pokoušel trenér vystrašit. Jak říká on, nechce v týmu, žádné padavky. Tak jsem se postavil a s rukama v kapsách mikiny jsem došel až k němu.

„Proč nemáš dres?" nevěřícně si mě měřil. Pouze jsem pokrčil rameny. Dnes se nedělo nic zvláštního, takže jsem si řekl, že když se jeden den nepřevleču do toho nepříjemného, kousajícího, zelenomodrého stejnokroje, který tady měl každý hráč a tito kluci se o něj snažili, že se nic nestane.

Trenér si poraženecky povzdechl.

„Myslím, že našeho kapitána vám představovat nemusím," poukázal rukou mým směrem a sklonil hlavu.
„Příště už budeš mít dres," zavrčel na mě. Někdy ty privilegia jsou i k něčemu dobré. Kývl jsem hlavou a vzal si ze sítě míč.
Postavil jsem ho na zem a kývl hlavou na našeho brankáře. Nováčci se pokoušeli trefovat se do prázdné brány, to by bylo ale trochu jednoduché a člověk by se tím nepředvedl. Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči. Uklidňoval jsem se. Ve chvíli, kdy jsem otevřel oči, rozběhl jsem se směrem k míči. Kopl jsem do něj a s úsměvem zjistil, že jsem našeho brankáře prostřelil a míč je v bráně.

Tento pocit mi chyběl. Ten pocit zadostiučinění. Možná bych si přece jen mohl zahrát nějaký zápas a nesedět pořád jenom na střídačce.

Nováčci pouze stáli a sledovali s otevřenou pusou branku.
Ucítil jsem poplácání na zádech a otočil se.
„Pěkná trefa na to, že jsi byl v poslední době nanic," důrazně se na mě podíval a já pouze sklopil pohled. Mohlo to být lepší, já vím. Jenom jsem vyšel z formy. Chtěl jsem si jít zpátky sednout, ale trenér mě zastavil.

„Came, už jsi uvažoval, kam chceš jít na vysokou?" zeptal se mě.

„Ještě jsem nad tím nepřemýšlel, ještě mám čas," nervózně jsme se zasmál.
„Ani ne... Znám pár škol, které by za tvůj talent vraždili a mají sportovní stipendium, dojdi někdy zamnou," naváděl mě a já slíbil, že se někdy stavím.
„Co ti chtěl?" zeptal se Petr, když jsem si sedl vedle něj.
„Něco s vysokou," odpověděl jsem.
„No jo, vlastně... Je čas si vybrat," zasmál se.
„Ty jsi v pohodě, že ano pane právníku," utahoval jsem si z něho. Jeho rodiče rozhodli, že bude právníkem ve chvíli, kdy se narodil. Jeho sestra měla být doktorka, ale tak trochu jim to kazí její inteligence a to kdyby mohla, tak se před nemocnými lidmi uzavře v plastové kouli.

„To víš, budu mít drahý oblek, stovky tisíc na výplatní pásce, bavoráka v garáži, modelku v posteli," povzdechl si „co víc si přát?" zapomněl jsem říct, že jemu se jeho už od malička předem sepsaná budoucnost líbila.

„Až složíš zkoušky, tak se mi ozvi," odfrkl jsem si. Chtěl něco namítnout, ale oba nás zaujal trenérův naštvaný výraz a volání.

„Já to vzdávám. Tohle je hrůza. Jste jedni z nejhorších nováčků, co tady kdy byli. Vypadněte. V pondělí na nástěnce bude papír se jmény přijatých. I když bude těžké mezi takovýma nemehly někoho vybrat!" řval. Nováčci si rychle sbalili věci a zmizeli z hřiště, trenér k nám začal přistupovat a my se začali smát.

„Teď jste nás urazil, trenére. Vždyť nám jste říkal, že jsme byli nejhorší nováčci," naoko ublíženě pronesl Petr. Tento jeho výstup trenér opakoval opravdu každý rok. Pamatuji si, jak jsme byli vystresovaní, že se nedostaneme, po tom co na nás takto ječel.

„Vždyť to znáte," pokrčil rameny „vždy se najde někdo horší."
Stál jsem na hřišti a pohledem hypnotizoval míč na zemi.
„Co chceš?" ozval se, zamnou hlas a já jelikož, jsem věděl kdo to je, tak jsem se neotáčel.
„Slíbil jsem, že si s tebou zakopu," pokrčil jsem rameny.
„Vypadám snad, že bych mohla jít kopat do míče," poukázala na svoje baleríny.
„To není můj problém," odpověděl jsem jí. Pouze si povzdechla.
„Přesuňme to na jindy," sklonila se, vzala míč do rukou.
„Okey," začal jsem odcházet z hřiště.
„Počkej," zavolala, zamnou.
„Ano?" zastavil jsem se a čekal.
„To že nebudeme hrát neznamená, že nemůžeme dělat něco jiného," nechápal jsem. To i jaký stylem tuhle větu mě docela znejistilo.
„Pojď," obešla mě a mířila k mému autu. Nelíbí se mi to a bojím se, co si Brita zase vymyslela.

„Proč mám zastavit tady?" nechápal jsem. Brita mě navedla na okraj lesa k jezeru, kde v tuto dobu už nikdo nebyl.
„Protože se pustíme do další věci, kterou jsi kvůli rozchodu přestal," odpověděla a já se na ni pořád nechápavě díval.
Z kabelky si vytáhla obal s CD a vložila ho do a po chvíli se začaly linout první tóny.

„Vypni to!" nakázal jsem jí.
„Ne," oponovala.
„Vypni to!" vyštěkl jsem důrazněji.
„Ne," nepovolovala.
Natáhl jsem ruku, že sám vypnu tu písničku, ale Brita mě chytla za ruku a držela mi ji z dosahu přehrávače.
„Pusť mě," zavrčel jsem.
„Ne a poslouchej,"

„Jak myslíš," vyštěkl jsem a vytrhl jí ruce z držení, otevřel jsem dveře a odstoupil od auta, ze kterého hrála na celé okolí písnička od Linkin park.
„Co tak vyvádíš?" nechápala tentokrát ona.
„Nechápeš, že já tu skupinu nemůžu prostě už vystát," vjel jsem si rukou do vlasů.
„A proč?"
„Protože, vždy když od ní slyším cokoliv. Cokoliv! Vybavím si ten pocit a ten obraz," zatahal jsem si za vlasy, až jsem cítil tupou bolest.
„Už ji pusť z hlavy, bože," povzdechla si otráveně.
„Nemůžu!" řval jsem.
„Proč?"
„Protože ji miluji," zašeptal jsem a začal zhluboka dýchat, jako bych uběhl maraton.

„Konečně sis to uvědomil," uslyšel jsem v jejím hlase úsměv. Zvedl jsem k ní pohled a už vážně začal uvažovat, jestli to má v hlavě v pořádku.

„Ale já to vím už dlouho," oponoval jsem.
„Ale konečně jsi to řekl nahlas. Teď bude jednoduší přestat ji milovat. Jen si představ, co ti udělala a ty k ní pořád něco cítí," otočila se a začala přistupovat k autu.
„I když je tohle tvoje oblíbená skupina a já ji mám docela ráda, nepotřebuji ji poslouchat pořád," řekla a stopla písničku.
„Jsi blázen," konstatoval jsem zjevný fakt.
„Já vím, ale teď jsem ten pravý člověk, který ti pomůže," mrkla na mě a nastoupila do auta.

Buď je chytřejší než my všichni a je úžasný manipulátor anebo je prostě jenom střelená. Jsem si jistý, že časem přijdu na správnou odpověď a to znamená, že s ní musím trávit víc času a to mě děsí.