Zrzavé štěstí ✔

#12 -C

V rukách jsem drtil volant, díval se na cestu a nejméně každých deset vteřin jsem překročil povolenou rychlost.

„Sakra!" zanadával jsem, když jsem si uvědomil, že jsem tam vlastně nechal Britu úplně samotnou na neznámém místě a bez možnosti odvozu, jelikož její taška ležela na sedadle vedle mě.
Bouchl jsem párkrát naštvaně do volantu. Teď se vrátit, ale nemůžu. Vyřídím si, to co potřebuji a potom pro ni zajedu.

Vlastně ani nevím, proč jsem ji zavezl, tam kam jsem ji zavezl. Je to blízko naší chaty, kam jsem jezdil jako malý s rodiči. Pro Britino neštěstí je to dost daleko od jakékoliv civilizace. Vlastně jsem tam Britu zavezl, abych jí poděkoval. Je pravda, že se na zápase ukázala Grace, ale šel jsem hrát kvůli tomu, že mě ona tak dožrala. Měla pravdu, nemůžu celou dobu sedět jenom na střídačce, ale když jsem jí to chtěl říct, nemohl jsem.

Zastavil jsem auto a zahleděl se na cíl mé cesty. Chvíli jsem zůstal sedě a až potom jsem se rozhodl vystoupit.

Stoupal jsem po schodech do domu a nervózně si mnul ruce. V zápalu hrdinství jsem stiskl zvonek, ale hned jsem si začal nadávat, jaký jsem blbec, že jsem to dělat neměl. Už jsem se otáčel, že odejdu, když se otevřely dveře a v nich se objevila čerstvá čtyřiceti pěti letá paní s blond vlasy a podsaditější postavou.

„Came, ahoj. Tebe jsem neviděla ani nepamatuji," vtáhla mě do obětí a já jsem měl co dělat abych mohl dýchat.
„Dobrý den paní Whitová, je doma vaše dcera?" zeptal jsem se, když mě pustila a já se mohl nadechnout čerstvého vzduchu.
„Ano, hned ji zavolám. Zlatíčko, to je pro tebe!" zavolala směrem do schodu, od kterých se následně ozval šlapot a já uviděl dlouhonohou blondýnu.

„Came?" zeptala se nechápavě.
„Ahoj Grace, můžeme si promluvit?"
„Jo, jasně pojď dál," pustila mě dovnitř. Následně se zadívala na její matku, která pořád stála vedle nás a se zvláštní jiskrou v oku si nás prohlížela.
„Mami vypadni," zavrčela na ni Grace. Trochu jsem se zarazil a začal přemýšlet, jestli s ní takto mluvila vždycky.
„Tak co chceš?" založila si ruce na hrudi. Odkašlal jsem si a chtěl promluvit, když ale znovu vešla její matka.
„Srdíčka, nechcete šťávu nebo sušenky," usmála se na mě a nabídla mi talíř plný sušenek. Nepřesvědčivě jsem se usmál a sušenku si od ní vzal.
„Pojď," povzdechla si Grace a zavedla mě k sobě do pokoje.

Pronést větu, jako moc se to tady nezměnilo, mi přišlo, jako klišé, proto jsem raději mlčel a posadil se z její stůl.
„Tak co chceš?" přeměřila si mě pohledem a naklonila hlavu na stranu.
„Musím se tě na něco zeptat," začal jsem.
„To mi došlo, když ses ukázal před našimi dveřmi, že jsi sem nedošel na přátelskou návštěvu," odsekla mi ironicky. Zúžily se mi zorničky. Od kdy je taková mrcha.
„Tak co chceš?" doslova na mě vyštěkla.
„Spala jsi s Britiným bratrem?"
„Jenom kvůli tomuhle jsi přišel?" neodpověděl jsem, jenom jsem na ni koukal a čekal, co z ní vypadne.

Začala se smát, překřížila si nohy a sladce se na mě usmála.

„Kdyby jenom s ní. Po prvních pěti jsem to přestala počítat. A ty sis ničeho nevšiml, kdybys nás nenachytal s Rickem tak ty pořád o ničem nevíš. To je co? Něco není perfektní v tvém perfektním životě," utřela si imaginární slzu. Nezmohl jsem se ani na slovo.

„Proč?" jsem ze sebe nakonec dostal.

„A proč ne? Víš jaké to je být s někým, jako seš ty? Hrozné. Musíš být jako ze škatulky, chytrá, milá, slušná a další zpropadené blbosti. A navíc mě tak trochu bavilo líbat se s ostatníma a další věci a potom tě políbit. Ten pocit, jak jsem se ti mohla smát za zády, jak všichni věděli, že máš nasazené parohy snad od půlky školy," začala se smát a já cítil, jak se ve mně pomalu hromadil vztek. Každá sekunda jejího chraplavého smíchu mě více podněcovala a já přemýšlel, co by se stalo, kdybych ji teď uhodil.

Už jsem se natahoval, když jsem uznal, že za to nestojí s vražedným výrazem, jsem odešel z jejího pokoje a slyšel za sebou pouze její smích.

Došel jsem k mému autu a moje naštvanost byla už v takové fázi, že jsem neuvažoval a bouchl rukou do okna řidiče. Okno se rozsypalo a moje ruka byla v minutě celá od krve. S hlubokým nádechem a nadávkami jsem se posadil do auta. Nechtěl jsem tady zůstat ani o minutu déle a tak jsem ihned nastartoval a odjel.

Zaparkoval jsem auto před naším domem a opřel si hlavu. Zavřel jsem oči a zhluboka dýchal. Moje naštvanost mě pomalu opouštěla, ale pořád jsem měl chuť do něčeho bouchnout. Perfektní život? Proč se mi zdá, že všechno co řeklo, vypadalo, jako by z toho vinila mě? CO jsem opravdu provedl v životě něco tak hrozného, že mi to teď karma vrací?

Uvažoval jsem tak až jsem si skoro nevšimnul auta, které zastavilo u domu naproti. Chvíli tam stálo a já ho sledoval ve zpětném zrcátku. Řidič byl ke mně otočený zády, protože mluvil s osobou vedle něj. Měl jsem takový neblahý pocit, když se dveře otevřely a z auta vystoupila Brita. Hned mi došlo, že jsem na ni zapomněl, znovu.

Zamávala řidičovi a auto se rozjelo. Odepnul jsem si pás a vystoupil jsem z auta. Úsměv, který měla na tváři, ihned zmizel. Zhluboka jsem se nadechnul a přešel silnici, která nás dělila.

„Promiň," hlesl jsem a zadíval se do země.