Zrzavé štěstí ✔

#27 - C + J

„Musím uznat, že mě docela překvapilo, když jsi mi zavolal, ale pak mi došlo, že sis uvědomil, že jsem měla pravdu," přehodila si nohu přes nohu.
„Jako vždy vtipná," protočil jsem oči.
„To nebyl vtip. Co po mě teda chceš?"
„Myslím, že si musíme promluvit," opřel jsem se o židli.

Už ve škole, po tom co jsem uklidnil Monic, jsem jí zavolal, že si musíme spolu promluvit. Když mi Grace otevřela, musel jsem se ošít. Bylo opravdu nepříjemné tady být. Nebyl jsem tu od našeho rozchodu poprvé, ale pořád se tady cítím dost nepříjemně. Pokoušel jsem se nebrat na vědomí vzpomínky.

Rychle jsem zatřásl hlavou, abych změnil myšlenky.
„To mě nenapadlo," povzdechla si sarkasticky.
„Chci, abys mě nechala být. Chci abys Monic nechala být, Britu, prostě všechny. Nebuď pro jednou mrcha," řekl jsem jí své požadavky. Grace na mě chvíli netečně koukala a pak se začala smát.

„To byl ten nejlepší vtip, jaký jsme doposud slyšela. Camerone něco ti řeknu. Jsi docela chytrý, ale v těchto věcech se vůbec nevyznáš. Někdy se dokonce chováš, jako bys měl růžové brýle. Proč bych měla něco takového nechat. O Monic mi vůbec nejde, to je jenom chudinka, která se mi připletla do cesty, tady jde o Britu. Tu malou zrzavou holčičku, která jenom zamrká řasami a má všechny, co jsem měla já. A to se mi nelíbí. Nebudu ti slibovat něco, co nesplním a pokud teď dovolíš, někdo na mě venku čeká," nepříjemně se usmála a pokynula mi rukou ke dveřím.

Nechápavě jsem na ni hleděl. Proč mi teda řekl, ať klidně dojdu, když věděla, že stejně s ní budu moct omluvit jenom asi tak pět minut. Zmateně jsem se odebral ke dveřím a Grace za mnou. Ve chvíli, kdy jsem se natahoval, abych stlačil kliku, se domem rozezněl zvonek. Grace do mě doslova vrazila a s úsměvem otevřela dveře. Klukovi co stál za nimi, se hodila kolem krku a ihned mu začala jazykem zkoumat ústní dutinu. Znechuceně jsem se zašklebil a začal jsem mít pocit, že každou chvíli se pozvracím.

Když se jejich prohlídka ukončila, Rick se na mě zděšeně podíval.
„Ricku," kývl jsem hlavou a s odstupem je obešel.
„Camerone?!" vypískl poměrně zděšeně Rick.

Nasednul jsem do auta a vyjel z příjezdové cesty s nepříjemným pocitem.

Jess:

„Brito, prosím zvedni to," prosila jsem se slzami v očích. Potřebovala bych s ní mluvit. Musím s ní mluvit.
„Brit prosím. Jsem v maléru, strašném maléru a ty mi nebereš telefon," utírala jsem si pořád nové a nové slzy.
„Pokud tam jsi, tak mi to zvedni," v ruce jsem drtila kapesník.
„Jsme v totálním maléru. To se nemělo stát, Brito. Já tě potřebuji,"
„Já jsem," pípnutí mě ukončilo a oznámilo, že jsem překročila časový limit.

Cameron:

Vystoupil jsem z auta a zmateně se přiblížil k Britě, která sedělas schodech před naším domem.
„Brito?" zeptal jsem se jí opatrně a poměrně se vyděsil, když ke mně zvedla její pohled.
„Volala ti Jess?"zeptala se mě a utřela si slzu.
„Ne," nechápavě jsem jí odpověděl a posadil se vedle ní. Otáčela si mobil v ruce a klepala nohou. Přehodil jsem ruku přes její ramena a objal ji.

Začala něco hledat na mobilu a pak pustila hlasovou zprávu.

„Brito, prosím zvedni to. Brit prosím. Jsem v maléru, strašném maléru a ty mi nebereš telefon. Pokud tam jsi, tak mi to zvedni. Jsme v totálním maléru. To se nemělo stát, Brito. Já tě potřebuji. Já jsem," zpráva se ukončila a já zůstal zkoprněle hledět před sebe. Brita nerozbrečela a já ji rukou hladil po zádech.

Opatrně jsem vytáhl z kapsy mobil a vytočil číslo Jess. Odpovědí mi bylo pouze pípání a nakonec hlas operátora, který mi oznámil hlasovou schránku.

„Co dělala?" zašeptala.
„Nevím," byl jsem poměrně vyděšený.
„Bojím se o ni," položila si hlavu na moji hruď a já ji k sobě víc přitiskl.
„Já taky," zašeptal jsem a schoval hlavu do jejich vlasů.