Zrzavé štěstí ✔

#25 - B

Ta blond, namyšlená slečinka.
„Já jsem Grace, kdo je víc," imitovala jsem ji „Mám místo mozku vzduchoprázdno a kdybych si dala pryč tu tunu mejkapu na obličeji, byla bych o dvacet kilo lehčí, ale to neudělám, takže musím pořád kňučet, jak jsem tlustá," kopla jsem do nejbližší skříňky a zamířila ze školy pryč.

Bylo mi jedno, že mám ještě vyučování, bylo mi jedno, že mě budou shánět, bylo mi jedno, že mám ještě jít do matematického kroužku, že jsme na to v poslední době kašlala. Všechno mi bylo jedno. Byl pátek, tak proč si neudělat prodloužený víkend. S návalem vzteku jsem si ani neuvědomovala bolavou nohu a našlapovala jsem na ni normálně.

Na parkovišti jsem se svalila do auta a třela si bolavou nohu. Možná nebyl tak dobrý nápad chodit po té noze.
„Já ji dám, zbytkové zboží," zavrčela jsem. Nemohla jsem s ní ten minutoví rozhovor rozdýchat.

Vyjela jsem z parkoviště a mířila si to do centra města. Jela jsem bezcílně. Až jsem nakonec zastavila na parkovišti před kinem. Opřela jsem si hlavu o opěradlo a povzdechla si. Neměla jsem sebemenší potřebu z auta vystoupit.

Poslední zbytky hněvu mě donutily párkrát bouchnout rukou do volantu. Ale nakonec jsem ho pohladila, jako bych se mu omlouvala.

Z tašky, která ležela na sedadle spolujezdce, jsem vytáhla telefon a vytočila jediné číslo, které mně v tuto chvíli napadlo.
„Ahoj, máš čas?" promluvila jsem.

„V té chvíli jsem si připadala jako odpad," povzdechla jsem si a objala svá kolena. Seděla jsem s Xavierem na lavičce v kampusu jeho školy. My dva jsme si jako děti bývali nejvíc blízcí. Pro mě vždy byl ten starší, chytřejší bratříček, který jednou něco dokáže a já jako milovaná sestřička až bude slavný, budu těžit z jeho slávy. Taky mi býval vždy oporou, je pravda, že od té doby co studuje, na sebe nemáme čas, ale pořád je to můj starší bráška.
„Slepice," nakrčil nos a tím mu popojely brýle směrem dolů. Zasmála jsem se jeho obličeji a prstem mu posunula výš.
„Díky," poděkoval mi a usmál se na mě. Rozpřáhl ruce a naznačil mi, abych ho objala. Neotálela jsem a už jsem se vyhřívala v jeho náručí.

„Je to blonďatá slepice, která má IQ jako kámen v potoce. Nic si z ní nedělej," zašeptal mi do ucha a já pouze kývala hlavou. Začala jsem cítit, jak mi oči pomalu vlhnout a tak jsem se od Xaviera odtáhla, utřela jsem si zbloudilou slzu do rukávu mikiny.
„Hej, snad nebudeš brečet," usmál se na mě a setřel mi další slzu. Pokusila jsem se o úsměv, ale vyšel z toho pouze neforemný úšklebek.
„Co třeba kdybys tento víkend strávila se mnou? Tady?" nabídl mi a já s radostí souhlasila.
„Dobře, uděláme si filmový maraton, objednáme pizzu a koupíme spoustu sladkostí," začal plánovat.
„Nezapomeň na popcorn," řekla jsem chraplavým hlasem.
„Toho se neboj," mrkl na mě a já se na něj skutečně usmála.

„Ne, prostě. Ne," stála jsem si za svým názorem.
„Ale no tak,"
„Jak to můžeš říct? Jak se mi můžeš podívat do očí a říct takovou věc?" nechápala jsem.
„Jednoduše a mám pravdu," pokrčil rameny.
„Nemáš pravdu. Tohle je ta největší blbost, jakou jsem kdy slyšela," zařvala jsem na něj a on se pouze smál.
„Ne není to blbost," bránil se.
„Tom Felton, jako Draco Malfoy je sexy ať se ti to líbí nebo ne," založila jsem si ruce na hrudi.
„Vždyť je to fretka, která," začal.
„Opovaž se pokračovat, jinak ti vytrhnu jazyk," zavrčela jsem na něj a hodila po něm polštář, který jsem měla pod zády.

Obratně ho chytil a vypukl v monumentální smích, který otřásal jeho tělem, až mu spadly brýle na zem. Po chvíli jsem to nevydržela a začala se smát taky.
„Tohle mi chybělo," utřel si slzu, která mu ze smíchu kanula po tváři.
„Co? Naše dohady ohledně postav?" nechápala jsem.
„To taky, ale nikdo tady se mnou neprobírá, který film ve kterém hraje Sarah Jessica Parker je lepší, tady spíše řeší která kniha od Stevena Kinga je lepší a víš, že ho moc nemusím," udělá znechucenou grimasu a já se znovu začnu smát.

„Na to kdo jsem a co studuji, mě tento autor nechává, jaksi v klidu," pokrčí rameny.
„Kdo jsi?" povytáhnu jedno obočí a rty se mi roztáhnou do nechápavého úsměvu.
„Knihomol," odpoví jediným slovem.
„Já bych měla spoustu příhodnějších slov. Blázen, pako, asociál," začala jsem vyjmenovávat a odpovědí mi byl pouze polštář, který mě trefil do obličeje.
„Hej!" zvolala jsem mezi smíchem.
„Nechceš už jít spát, jako stejně už je," podíval se na mobil aby zjistil kolik je hodin a když uviděl to číslo pozvedl obočí.
„Čtyři hodiny ráno," zašeptal.
„Kde budu spát?" zeptala jsem se ho.
„Buď můžeš na gauči a nebo můj spolubydlící je tento víkend doma, takže jeho postel je volná,"
„Tak buď gauč v klučičím bytě, no prostě fuj nechci vědět, co tento gauč zažil a nebo postel jednoho z těch kluků, dvojité fuj," udělala jsem znechucenou grimasu.
„Tvoje věc," pokrčil rameny a zvedl se.
„Kam jdeš?" nechápala jsem.
„Spát?" prosila jsem ho pohledem ať ještě spát nejde, ale když se za ním zavřely dveře do jeho ložnice uznala jsem, že jsem prohrála.
„Tak jdeme zkusit tu postel," povzdechla jsem si a s námahou se zvedla.
„Tak snad ta postel bude hygieničtější," otřásla jsem se při pomyšlení, co se v tomto bytě mohlo odehrávat a mířila si to do vedlejšího pokoje.