Zrzavé štěstí ✔

#3 - C

„Vím o co se snažíš, ale neprojde ti to," upozornil jsem ji, že jsem ji prokouknul.
„Nechápu," naklonila hlavu na stranu a otáčela si v rukách s míčem. Může si hrát na neviňátko, ale já ji znám už od plenek. Tak jednoduše mě nezvyklá a ani nedonutí k něčemu, co nechci.

„Řekl jsem, že se mi nechce hrát, že nemám náladu a měnit svůj názor nebudu," řekl jsem jí a vydal se k autu.

Už jsem natahoval ruku ke klice, když jsem ucítil silnou bolest v zádech. Otočil jsem se a uviděl míč, který se kutálel směrem ode mě.
„To jsi neudělala?!" zavrčel jsem, když mi došlo odkud ten míč přiletěl. Brita nelenila a rozběhla se na druhou stranu hřiště a já za ní.

Museli jsme vypadat vtipně, když jsme se takto naháněli po celém hřišti a já musel uznat, že to čtyřměsíční nic nedělání na mě podepsalo. Ztěžka jsem dýchal, nohy mě nepříjemné pálily a plíce, jakoby chtěly vypovědět službu.

Přemýšlel jsem, kdy začala běhat Brita, protože vypadala, jako by ji ty naše malé závody vůbec neunavily.

Po chvíli jsem se musel zastavit a opřel jsem se rukama o stehna. Zhluboka jsem dýchal a snažil se nějak zklidnit svůj tep. V uších jsem cítil, jak rychle mi bubnovalo srdce a moje lýtka, jakoby hořela. Narovnal jsem se a začal trochu chodit, snažil jsem se uvolnit nohy tím, že jsem je protřepával.

„Ale někdo nám už nemůže," provokovala Brita.
„Neštvi," syknul jsem na ni mezi výdechy.
„Snad si nepřišel o svou kondičku," zděšeně pronesla a mě se nad tým falešným tónem, až znechuceně zkřivil obličej.
„Zítra před tím než půjdeme do školy, jdeme běhat a to půjdeš i kdybych tě musela vytáhnout z postele studenou vodou," sladce se na mě usmála otočila se na podpatku, až v hlíně udělala důlek a přes hřiště mířila k autu. S odstupem jsem se vydal za ní.

Klíče jsem hodil na linku v kuchyni a vyběhnul schody do mého pokoje. Třísknul jsem dveřmi a svalil se na postel.
„Zítra si půjdeme zaběhat," imitoval jsem Britin hlas „To sotva!"
Ta holka mě tak strašně irituje až to ani není možné. Nechtěl jsem nic dělat, v posteli se mi leželo dobře a nepohnul bych se, pokud by mi nezačal zvonit telefon.

„Co chceš Petře?" promluvil jsem ihned, když jsem si telefon položil k uchu. Nemusel jsem ani koukat na jméno volajícího, protože Petr byl jediný, kdo mi neustále vyvolával už asi třetí týden a zval mě na všelijaké oslavy.

„Bude párty na konec prázdnin a ne neberu, jako odpověď, všichni tady budou!" nakázal mi.

Chudák kluk, byl tak trochu maminčin mamánek ale odmítal to přijmout a tak pořádal párty, kdy mu všichni ze školy skoro zdemolují barák. Reakce jeho rodičů jsou vždy stejné, jeho otec na něj řve a vyhrožuje, že ho pošle někam do ciziny a jeho matka stojí při něm a omlouvá ho. Vždy mu to zázrakem projde.

„Musím?" povzdechnul jsem si. Musel jsem se optat, i když jsem odpověď vlastně znal.
„Tak hele! Pařil jsem bez tebe celý prázdniny, protože jsi byl až moc zranění z toho rozchodu. Vzmuž se a pojď se ožrat!" nakázal mi.
„Možná se tam stavím," mlži jsem.
„Žádné možná! Čekám tě v osm a dřív než v pět tě odtud nepustím, s tím počítej, zatím páčko," položil hovor. Poraženecky jsem z hrdla vypustil zvuk, který by mohl směle nahradit zvuk zvířete. Celé prázdniny jsem se vyhýbal jeho „úžasným" akcím, ale teď už se z toho nevymluvím.

Vešel jsem do domu ve kterém už duněla hudba a všude na okolo bylo strašně moc lidí. Dorazil jsem až kolem desáté hodiny, nikdo nechodí na párty v osm. Doufal jsem, že Petr už bude tak moc namol, že bude tak nadšený, že jsem došel, že si mého zpoždění nevšimne. Hned ve dveřích mě spatřil a pokoušel se dostat už přes nalitý dav lidí, který nás dělil. Bohužel nevypadal nijak podnapile.

„Konečně jsi vyšel z domu!" zařval a roztáhnul ruce do vzduchu.
„Jo," řekl jsem nepříliš nadšeně.
„Tak pojď," vzal mě okolo ramen a vedl do kuchyně

„Came!" ozval se, zamnou hlas a já zkoprněl. Jak jsem mohl zapomenout, že tady bude ona.
„Natalie, tak rád tě vidím," znělo to víc uměle než její obličej, ale to ona nejspíš nepoznala.
„Tak dlouho jsme se neviděli?" položila mi ruku na rameno a já přemáhal to, abych se z jejího doteku neošil. Neměl jsem ji rád. Nebýt Petrova sestra, vlastně dvojče, vyhýbal bych se jí na kilometry. Ale rodinu si nevyberete.

Byla pro mě moc umělá, moc namyšlená, moc velká rozdavačka. Nedalo by se o ní říct, že je pitomá, aby člověk mohl být dobrá mrcha, musí něco v té hlavě mít, a Natalie je mrcha, a to docela velká.

„Promiň, sestřičko, ten je teď semnou, ztrať se," odehnal ji. Ti dva se nesnášeli, asi bych si nedokázal představit, že bych žil s někým, koho nesnáším a oni spolu sdíleli i dělohu.

„Horší než pijavice," povzdechnul si Petr. Jenom jsem kývnul na souhlas.

Vzal jsem si do ruky červený kelímek s neznámým obsahem a šel se podívat na osazenstvo dnešního večera. Potkával jsem lidi ze školy, z fotbalu a celkově z města. Spoustu lidí by řeklo, že opít se den před školou je blbost, ale většina z těchto lidí první den do školy nedojdou jinak než s kocovinou.

Když jsem vcházel do obývacího pokoje, zastavil jsem se uprostřed kroku a zděšeně se díval na pár, co skoro už ležel na gauči. Grace a Rick. V ruce jsem zmáčknul kelímek, až prasknul a jeho obsah se mi vylil na ruku a zem.

„Sakra," zanadával jsem. Znovu jsem se podíval na vyloženě zaměstnaný pár na gauči a nasupeně se otočil. Šel jsem do kuchyně, kde jsem chytnul Petra pod krkem.

„Co tady dělá Grace?" zavrčel jsem na něj.
„Sakra, já ti to neřekl? Prostě se tady zjevila," oči měl rozšířené strachem. Pustil jsem ho a odešel.

Vyšel jsem z domu a hned jsem věděl, že jít na tuto párty byla blbost. Tak jsem se vydal nočními ulicemi města domů.