Zrzavé štěstí ✔

#19 - C

„Posaďte se zatím na židli. Až přijdete na řadu, rozsvítí se vaše číslo a písmeno ordinace, do které půjdete," usmála se na nás mile sestřička a já pomohl Britě posadit se na jednu z těch opravdu nepohodlných plastových židlí v nemocnici.

Nohu s poraněným kotníkem si natáhla a hlavu si opřela o zeď. Čekárnou se ozvalo pípnutí a na tabuli se vyměnilo číslo 39 na 40.

„Kolik máš?" naklonil jsem se k Britě a snažil jsem se přečíst papírek s číslem, který držela v ruce. Nejprve se zadívala na papírek a až potom mi odpověděla.

„46," povzdechl jsem si.
„Tak to tady budeme dlouho," taky jsem si hlavu opřel o stěnu.
„To je hrozné," řekl jsem.
„Co je hrozné? To že tady budeme dlouho čekat? Zvykni si, to je naše úžasné zdravotnictví," zvedla oba palce a ironicky se usmála.
„Ne! Ale i to je fakt, ale to že je," podíval jsem se na hodinky „Půl osmé a ty už jsi čtyřicátý šestý pacient. Naše úrazovost je opravdu kritická," pokroutil jsem nechápavě hlavou.

Chvíli se na mě nechápavě dívala.
„Seš pako,"
„Baví tě to, lidem takto nadávat?" zeptal jsem se jí. Položila si prst na bradu a vypadala, že uvažuje.
„Jo docela jo," zářivě se usmála.

„Je fascinující, že se semnou můžeš najednou tak bavit. Před hodinou si mi nemohla přijít na jméno," nechápal jsem. Opravdu před hodinou by mě nejradši uškrtila, rozčtvrtila a hodila jako krmení žralokům a teď tady semnou vtipkuje, jako s nejlepším kamarádem.

„Je fascinující, co ti přijde fascinující," naklonila hlavu na stranu. Přes čekárnu se znovu ozvalo pípnutí a číslo i s písmenem ordinace se přehodilo.

„Proč bych se na tebe měla zlobit, když ses mi omluvil. Nebudu přece mrhat mou nenávistí a mým úžasným zabijáckým pohledem na někoho, kdo se mi omluvil," pokrčila rameny.

Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho. To ale přerušilo její hihňání.
„Co se děje?" zeptal jsem se.
„Víš, když jsem naposledy byla v nemocnici?"
„Jak bych to mohl vědět?!"
„Když mi jeden z bratrů. Opravdu už nevím který, vykloubil ruku. To bylo ještě na základce. Na konci roku, myslím před tím, než jsem jela s vámi na tu chatu u jezera," vzpomínala a já si v paměti živě představil tu malou zrzavou holčičku s rukou v šátku, jak si v tom největším červencovém vedru pouze namáčí nohy, protože se jí ta ruka nesměla namočit.

„Pamatuji si to. S Petrem jsme si z tebe dělali pořád srandu. Snažili jsme se tě shodit do vody a ty jsi na nás vždy byla tak naštvaná," začal jsem se taky smát.

„Jo a Jess vždycky došla v těch svých jednodílných plavkách s potiskem Barbie, dala si ruce v bok a řekla, nechte moji nejlepší kamarádku na pokoji!" dala si ruce v bok a imitovala Jess. Začal jsem se smát ještě víc, než předtím.

„Jess," povzdechl jsem si a snažil se popadnout dech.
„Ona se vždy chovala jako Rambo," okomentovala její tehdejší chování Brita.

Čekárnou se rozeznělo pípnutí a já se zaskočením zjistil, že jsme nejspíše pár zvuků přeslechli.
„Brito," kývl jsem hlavou na ceduli, na které právě bylo napsáno číslo 46 a ordinace B.
„Proč zrovna já musím být vždy Béčko," zamrmlala si Brita a pokusila se postavit.

Přehodil jsem si její ruku okolo ramen a moji ji omotal okolo pasu. Takto jsme se pomalu dostali k ordinaci B. Tam jsem otevřel dveře a v otočném křesle u počítače seděl doktor.

„Posaďte se tady na lehátko," ukázal na bílé lehátko uprostřed místnosti.
„Tak co vás trápí?" zeptal se a já se s Britou na sebe podívali, jestli to myslí vážně a následně pokynuli k její zraněné noze.

„No vidíš, nemáš nic zlomené," řekl jsem, když jsme opustili nemocnici a já pomáhal Britě do auta.
„Ale naražené to mám, ty tupče," protočila oči a založila si ruce na hrudi.
„A už zase na sebe štěkáme," zamrmlal jsem a zavřel dveře spolujezdce.

Posadil jsem se za volant a vyjel z parkoviště.
„Je u vás někdo doma?" zeptal jsem se.
„Je deset hodin. Všichni jsou buď ve škole nebo v práci," významně se na mě podívala a mě došlo až teď, že jsme vlastně zmeškali nebo spíše pořád meškáme školu.

„Asi bychom měli někomu zavolat, ať nás omluví," napadlo mě.
„A komu tak asi?"

Vytáhl jsem z kapsy telefon a podal jí ho.
„Vytoč Petra," nakázal jsem jí a dál se věnoval řízení.

„Ahoj Petře. Ne tady Brita. Byli jsme v nemocnici. Ne všechno je v pořádku. Opravdu, mám jenom něco s nohou. To ti teď nebudu vysvětlovat. Ne!. Hele, potřebuji pouze, abys nás omluvil ve škole. Jasně že i Camerona. Ne ty se nevymluvíš ze školy kvůli tomu, že budeš moje osobní sestřička. Nechci sestřičku! Cameron není moje sestřička. Hele, prostě to vyřiď. Jo, čau," položila telefon a ruku si položila na čelo.

„Sestřička?" nechápal jsem a zajížděl k nám do ulice.

„Petr se rozhodl, že místo školy k nám dojede a bude se o mě strat. Samozřejmě jsem mu to vymluvila," nad představou Petra v převleku sestřičky, jsem se musel začít smát a když jsem Britě, vysvětlil, proč se směji začala se smát i ona.

Zastavil jsem u jejich domu.
„Takže doma nikdo není?" zeptal jsem se a ona pouze záporně zakývala hlavou. Chvíli jsem uvažoval a pak jsem se ni podíval s úsměvem a její vyděšený pohled mě rozesmál ještě víc.
„Co máš za lubem?" zeptala se mě."
„Sestřička Cameron se hlásí do služby," zasalutoval jsem.