Zrzavé štěstí ✔

#20 - B + NV

,,Jsi těžká," povzdechl si Cameron když mě držel v náručí a snažil se mě přenést ke mně do pokoje.
„Nikdy jsem ti neřekla, abys mě nesl," protočila jsem oči a jednou rukou otevřela vchodové dveře, jelikož jeho ruce jsem zaměstnávala já.

„A jak by ses sem teda dostala ty chytrá?" čekal na moji odpověď.
„Nevím, třeba bych použila ty berle, co mám v autě?" připomenula jsem mu, že nám při odchodu z nemocnice daly dvě berle.
„Tak jo," začal se semnou otáčet ve dveřích s úmyslem, že mě znovu přinese k autu.
„Když už jsi mě ale přinesl až sem, můžeš mě tady nechat," zastavovala jsem ho ihned, mě samotné se nechtělo belhat i ten kousek na těch berlích.

„Tak vidíš," usmál se a vešel ke mně do pokoje.
„Ty si stěžuješ, že jsem těžká. Já mlčela," brblala jsem si pro sebe.

Kéž bych mohla říct, že mě v klidu položil na postel a moje noha mě z toho nebolela. On mě jako odplatu pustil z jeho náručí na postel a já jsem se v tom šoku z pádu bouchla tou zraněnou nohou o dřevěnou konstrukci postele.
„Ty! Arg," držela jsem si zraněnou nohu a přemáhala jsem se, abych nezačala nadávat.

„To jsi sestřička opravdu za všechny prachy!" vyštěkla jsem na něj.

Stál nad mojí postelí, ruce založené a na tváři egoistický úsměv. Zvedla jsem k němu svůj pohled a usmála se na něj.

„Proč se na mě tak usmíváš?" nechápala jsem.
„Dneska máme nějakou sentimentálně vzpomínající chvilku, jelikož jsem si vzpomněl na další náš úžasný společný zážitek,"

Chvíli jsem se na něj zmateně dívala. Pátrala jsem v paměti o jakou vzpomínku by mohlo jít. Až po chvíli mě to trklo.

„Tak to nene. Tohle vytahovat na světlo nebudeme. Ne," ukázala jsem na něj výhružně prstem.
„Proč? Každý má vtipnou historku, když zkoušel poprvé alkohol," posadil se na kraj postele.
„Ne!" kdyby mohl pohled zabíjet z chudáka Camerona by byly škvarky.

„Dobře, vyhrála si. Tak co budeme dělat?" založil si ruce za hlavou a opřel se o zeď.
„My? Nevím, jak ty ale já si pustím seriál a ty odtud odejdeš. Pokud vím, domov máš přes ulici," ukázala jsem rukou z okna na protější dům.

„Přece tě tady nenechám samotnou. Zraněnou a nemohoucí," v jeho hlase šlo poznat, jak mu dělá dobře, že si ze mě utahuje.

„Ven!" ukázala jsem na dveře.
„Ale já slíbil," začal.
„Ne to teda neslíbil," vzala jsem do ruky plyšového medvídka, který ležel vedle mě a hodila mu ho do obličeje. Nebo alespoň tam se měl trefit. Bohužel ho ještě za letu chytil a moje námaha přišla vniveč.

„A co budu dělat doma? A sám ještě k tomu," zeptal se mě a plyšového medvídka položil vedle sebe.
„Tak jdi do školy?" rozhodila jsem ruce a podívala se na něj pohledem typu v čem je problém.
„Do školy? Teď? Když jsem se z ní vyvlékl?" začal okamžitě kroutit hlavou.

„Fajn, zůstaň si tady," smířila jsem se s tím, že jeho společnosti se jenom tak nezbavím.
„Děkuji," znovu se uvelebil na mojí posteli.

Chtěla jsem něco namítnout, když mi začal hrát mobil. Vytáhla jsem ho tedy s kapsy a při pohledu na Rickovo jméno jsem se musela nechtěně usmát.

„Ahoj," promluvila jsem ihned, když jsem to vzala. Ucítila jsem na sobě Cameronův zkoumavý pohled.
„Ahoj, chtěl jsem se zeptat, jestli ten dnešek platí," zněl nejistě. Možná trochu nervózně a mě v té chvíli došlo, že je vlastně pátek a mám jít s Rickem na večeři.

„Sakra já na to zapomněla," zanadávala jsem si.
„To nevadí, možná příště," řekl sklesle a už se nejspíše nadechoval, že se semnou rozloučí.
„Promiň. Dneska mám blbý den. Šla jsem si zaběhat, Cameron na mě doslova vybafl a já si udělala něco s kotníkem. Teď na to nesmím dva týdny šlápnout. Tak se omlouvám, ale opravdu jsem na to nechtěla zapomenout," začala jsem mu vysvětlovat.
„Už jsem si myslel, že mi chceš dát košem," v jeho hlase jsem slyšela značnou úlevu.
„Tak jednoduše se mě nezbavíš," usmála jsem se.
„A co třeba kdybych došel večer k vám?"
„ To nezní vůbec špatně," culila jsem se do telefonu.

Domluvili jsme se na čase a položili to.

Cameron se na mě díval a já ihned věděla, co chce říct.
„Nechci nic slyšet," řekla jsem.
„Já mu nevěřím," nereagoval na moje upozornění.
„Co jsem říkala," pokračovala jsem.
„Je to děvkař, vypadá tak. Chová se tak," nevěnoval mi pozornost
„Jako bych mluvila do zdi," povzdechla jsem si.
„Vždyť spal s Grace, bože. To ti nestačí, jako varování?"
„Pouze mi to říká, že Grace je děvka a že ty dáš na pomluvy o tom, že je děvkař. Byl opilí, opilí lidé dělají různé věci,"
„Ale,"
„Ne! Tuhle debatu ukončujeme!" vyštěkla jsem na něj.

Chvíli se mezi námi rozhostilo ticho.

„Co tak si zahrát bandicoot na playstationu?" zeptala jsem se po chvíli.
„Jo to by šlo," přitakal.
„Tak jdeme," začala jsem se pomalu zvedat z postele.
„Co to děláš?" nechápal.
„Playstation máme v obývacím pokoji. Jak jinak se tam mám jako dostat, když se nepostavím?"
Cameron protočil oči. Postavil se a jednu ruku mi dal pod kolena a druhou mě vzal pod bedrami.
„Už zase novomanželský styl?" řekla jsem otráveně.
„Tebe bych si za nic na světě nevzal," začal mě vynášet z pokoje
„Náhodou ještě bys byl rád, že jsi našel takovou úžasnou ženu," vyplazila jsem na něj jazyk.

Pohled třetí osoby:

Dívka si narovnala své černé brýle na nose a dál procházela tichými chodbami školy. Před pouhými pár minutami ona a pár jejich "přátel" z organizačního výboru vytvořili plakát, který držela v ruce. V tuto pozdní hodinu by ve škole už nikdo být neměl, ale oni tam zůstali, aby dokončili práci, kterou jim ten den ředitel zadal.

Naposledy zabočila a zrak ji padl na hlavní nástěnku. Na tu nástěnku, kam se věší nejdůležitější informace. Změny rozvrhů, výlety a podobně.

Přistoupila k nástěnce a z krabičky, kterou držela v levé ruce, vytáhla čtyři připínáčky. Následně papír přiložila k tvrdému podkladu a pomocí připínáčků ho k němu připevnila.

Znovu očima přelétla text, zdali někde nepřehlédli, nějakou pravopisnou chybu. Všechno se zdálo v pořádku.

Na chvíli se zasnila, kéž by tam tak šla. Bohužel, ji nikdo nepozve a ten koho by chtěla určitě ani neví, že existuje. Vlastně ví, od příštího týdne ho začne doučovat, ale on ji určitě bere, jako pouze nástroj na lepší známky.

Monic si povzdechla a otočila se zpátky k odkud přišla aby svým "přátelům" oznámila, že to vyvěsila. Že zítra ráno si ho každý bude moct přečíst.

Srdečně vás zveme na každoroční Valentýnský ples.

Uskuteční se 12. 2. 2016 Předprodej vstupenek začne v prosinci 2015. Téma plesu je CHICAGO 80tých let.