Zrzavé štěstí ✔

#18 - B

„Mon sac est vraiment lourde," pokoušela jsem se napodobit francouzský přízvuk.
„Mon sac est vraiment lourde. Mon sac est vraiment lourde. Mon sac est vraiment lourde. Ta věta prostě nejde vyslovit," zařvala jsem do prázdného pokoje a odhodila sešit s touto větou na zem. Vzala jsem do ruky mobil a vytočila jediné číslo, které by mi mohlo pomoct.

„Mon sac est vraiment lourde," řekla jsem místo pozdravu, nebo jsem se spíše pokoušela říct.
„Proč mi říkáš, že tvoje taška je moc těžká?" zeptala se mě ihned Jess.
„Takže to mám přeložené správně?!" zajásala jsem.
„Nemáš! To jsem odvodila, popravdě to je Moje taška je opravdu těžké," vyvedla mě z omylu a já jsem si poraženecky povzdechla.
„Tetička Google?"
„Je to s tebou špatné. Měla by ses vrátit domů, jelikož zapomínáš naše slogany. Tetička Wikipedie, tohle byl strýček Google," opravila jsem ji.
„Omlouvám se," mohla jsem si jenom domyslet, jak teď protáčí oči „proč vlastně máš těžkou tašku?"
„Protože je to pitomá věta na překlad z Francouzštiny," zakňučela jsem jako malé dítě.
„Nemám od koho ten úkol odepsat," vysunula jsem spodní ret dopředu, takže jsem nahodila smutný obličej, který stejně nikdo neviděl.

„I ty chůďo! Řekni Cameronovi, jemu taky francouzština jde,"
„Myslím, že strýček Google, nezní zase tak špatně,"
„Zní, věř mi! A nemůžeš to prostě už skousnout. Je mu to líto," snažila se za něj přimluvit. Chvíli jsem mlčela a dělala pouze takové zamyšlené hm.
„Ne!" odpověděla jsem.
„Jsi mrcha!" obvinila mě.
„Ale i tak mě máš ráda," zasmála jsem se její narážce, která mě vůbec nerozhodila.

„Ma chérie?" uslyšela jsem hluboký mužský hlas z druhé strany telefonu.
„Tomuto rozumím i já! Kdo to je?" zvolala jsem zvědavě a požadovala jsem po Jess vysvětlení.
„Ale nikdo. Hele musím končit. Ahoj," rychle se semnou rozloučila.

Ty malá potvoro a mě nic neřekneš, no počkej! :*

Napsala jsem jí esemesku. Když jsem už chtěla mobil vypnout, všimla jsem si Rickového jména mezi zprávami a tak jsem ho vytočila.

„Ano?" ozval se jeho chraplavější hlas.
„Mon sac est vraiment lourde," znovu jsem promluvila bez pozdravu.
„Proč máš těžkou tašku?" nechápal.
„Ty umíš francouzsky?" zůstala jsem s otevřenou pusou.
„Nebyl jsem takový blbec na střední a navíc. Francouzsky jsou sexy!" nad touto poznámkou jsem protočila oči.
„ Blbče," sykla jsem.
„Nech toho. Byl to jediný předmět, ve kterém jsem měl vždy za A," bránil se.
„Nechtěl bys mi udělat domácí úkol do francouzštiny?" zeptala jsem se rovnou.
„Máš pravdu, nechci,"
„ Prosím. Ricku prosím," opakovala jsem
„Co zato?" začal vyjednávat.
„Co chceš?"
„Tvého prvorozeného syna," pronesl s vážným tónem a já v první chvíli nevěděla jak reagovat. Pak jsem se začala smát.
„Teď vážně," pobídla jsem ho.

„V pátek. Večeře,"
„Ty a já?"
„Jenom ty a já!"

Přemýšlela jsem. Je to Rick. Prostě je to Rick. Bývalý nejlepší přítel mého bratra. A je to RICK. Na druhou stranu, francouzština mi opravdu nejde.

„Dobře," povzdechla jsem si.
„Nemusíš to říkat tak poraženecky," slyšela jsem v jeho hlase úsměv a vítězství.
„Tak které věty chceš přeložit?" zeptal se a já mu začala diktovat.

-X-

Probíhala jsem lesem, když na mě někdo promluvil.
„Jsem blbec, uznávám!"

Lekla jsem se tak, že mi ujela noha, v kotníku mi nepříjemně křuplo a já skončila na zemi.
„Sakra Brit, promiň," začal mě Cameron podepírat, abych se mohla postavit.
„Ty blbče! Co to děláš?" zavrčela jsem na něj. Chtěla jsem se postavit na vlastní nohy, ale když jsem přenesla trochu váhu na kotník, začal mě bolet.

„Au, au," zakňučela jsem.
„Chtěl jsem se ti omluvit," chytl mě okolo pasu, já si přehodila ruku přes jeho ramena a vraceli jsme se k silnici.
„Nemohl, jsi třeba dojít k nám domů? Musel jsi na mě čekat v lese? Vidíš, jak to dopadá?!" pucovala jsem ho, jako psa.
„Omlouvám se, nenapadlo mě, že se mě lekneš a spadneš. Myslel jsem, že mě slyšíš," bránil se.
„Jak tě můžu slyšet, když mám sluchátka v uších ty chytrej," vyštěkla jsem.

„Promiň," protočil oči a já si neodpustila to, abych mu dala pohlavek.
Posadil mě do auta, které měl zaparkované u lesa. Nohu s bolavým kotníkem jsem si přehodila přes druhou, opřela jsem se o opěrku hlavy a zavřela oči.
„Jedeme do nemocnice," prohlásil a nastartoval auto, pouze jsem pokrčila rameny a nechala se odvést.

„Opravdu mě to mrzí," opakoval, když už jsme chvíli jeli v tichu.
„Já vím," slabě jsem se usmála.
„Takže, mi odpustíš?" tvářil se nadějně.
„Nemůžu říct, že by mě to nenaštvalo, ale jo," kývla jsem hlavou a on se začal usmívat a vypadal, jako by mu spadl kámen ze srdce.

„Děkuji,"
„Jo a ten Rick ten se mi," začal.
„Mlč!" odsekla jsem mu.