Zrzavé štěstí ✔

#17 - C

Na uších jsem měl sluchátka, ze kterých mi do uší hrála písnička od All Time Low. Přes jedno rameno jsem měl přehozenou tašku a držel si její popruh.

Dneska byl ten den, co zažil snad každý. Probudil jsem se a byl jsem bez nálady. Opravdu bez nálady, nechce se vám nic, ani vstávat z postele, co teprve jaký problém je otočit se na druhý bok. Spolužáci s vámi mluví, ale vy odpovídáte buď jedním slovem nebo naprosto bez zájmu.

Teď mi ještě učitel dějepisu oznámil, že si musím najít doučování, jelikož se mu nelíbí můj průměr. Máme v tom předmětu jednu známku a je začátek školního roku. Proto musím teď najít dívku jménem Monic Flanders.

Chodí do stejné třídy, jako Brita, ale jí se bohužel nemůžu zeptat kdo to je. Má to být nějaký historický nerd. Petr ji popsal, jako slečnu, která žije minulostí. Ale nepamatuji si, že by k nám do školy chodil někdo, kdo se obléká jak z minulého století.

Vcházel jsem do jídelny, když do mě někdo vrazil.
„Já mám na tohle fakt štěstí," zamumlala si dívka, která do mě vrazila.
„Promiň ,nedívala jsem se kam jdu," tentokrát už mluvila na mě.

„Hele já tě znám," vykřikl jsem ve chvíli, kdy jsem si prohlédl.

Dívka, která mi včera oznámila, že Brita není ve škole.
„ Ehm, jo já tebe taky," zamumlala si pro sebe.
„ Jsem Cameron," natáhl jsem k ní ruku.
„ Já vím," usmála se. Rukou jsem si zajel do vlasů. Často zapomínám, že nejsem úplně bezejmenný student.

„A ty jsi?" zeptal jsem se když mi ani po chvíli svoje jméno nepověděla.
„ Monic... Flanders,"zadívala se do země a začala šoupat špičkou své boty.

„Tebe hledám!" zvolal jsem a ona překvapením poskočila.
„Nelekej se," zasmál jsem se a poprvé za tento den se mi zvedla nálada.
„Ehm, co potřebuješ?" zeptala se mě docela s obavami.
„Neboj," zasmál jsem se.
„Bojím," zamumlala si tak potichu, že jsem ji sotva slyšel.

„Potřeboval bych se tě na něco zeptat," začal jsem.
„Tak se ptej," ustoupila ke zdi, jelikož někteří studenti chtěli projít do jídelny.

Zadíval jsem se na zem a nervózně si rukou vjel do vlasů.
„Víš, no. Slyšel jsem, že jsi přeborník na dějepis," opatrně jsem tyto slova vyslovoval.

„Taťka ho učí na univerzitě a?" informovala mě.
„Jo, aha. Potřeboval bych doučování," poslední větu jsem zašeptal tak slabě, že se ke mně musela naklonit.

„Teď? Vždyť je začátek roku?!" rozesmála se, ale po chvíli přestala, když uviděla můj červenající se obličej. Cítil jsem se trapně.

„Je říjen a nepropadám, jenom si potřebuji zlepšit průměr, aby se mi zlepšilo celkové hodnocení nebo něco takové ta učitelka říkala," objasnil jsem jí a vlastně se tak trochu bránil.
„Tak, jo. To by neměl být problém. Kdy máš čas?"
„V úterý a ve čtvrtek mám trénink, jinak bych neměl mít tak nic," uvažoval jsem a v hlavě si projížděl můj týdenní rozvrh.
„Co tak ve středu?"
„To by šlo," přitakal jsem a vytáhl si mobil z kapse. Podal jsem jí ho a požádal ji, jestli by mi nenapsala svoje telefonní číslo, že se jí ozvu. Když mi ho napsala, prozvonil jsem ji a rozloučil se. Ze srdce mi právě spadl obrovský kámen, jelikož představa, jak si napochoduji k Britě do třídy, ona mě bude propalovat pohledem a já se budu pokoušet najít Monic, mi byla vyloženě nesympatická.

„Ty jeden, tupý, vymaštěný, primitivní fotbalisto! Co jsi to zase udělal?! Je to moje nejlepší kamarádka a ona teď prohlašuje, že už tě v životě nechce vidět," takhle začal můj telefonní hovor s Jess a pokračoval ještě dalších deset minut. Vyčítala mi všechno na co si vzpomněla. Dokonce mi vyčetla, jak jsem jí někdy v pěti letech snědl zmrzlinu. Nezbývalo mi nic jiného než mlčet a čekat až se trochu uklidí.

„Ale opravdu jsem to měla čekat, je to stejné jako tehdy, když mi bylo sedm a tobě bylo," začala vzpomínat na další událost.
„Prosím mlč už," vydržel jsem to a musel ji zarazit.

Telefonem se rozneslo její povzdechnutí.
„Proč?" zeptala se.
„Nevím, nechtěl jsem ji tam nechat, prostě jsem vybouchl a nepřemýšlel jsem. Teď jsem jí, ale nemůžu ani omluvit, jelikož mi ani ten blbý mobil nebere," což byla pravda. Pokoušel jsem se jí dneska odpoledne, celý den dovolat. Jednou jsem dokonce, byl i u nich doma, ale nikdo mi neotevíral, jsem si ale jistý, že je doma, jelikož jsem ji viděl přicházet.
„ Bratříčku, bratříčku. Ty jsi teda pořádný pako," uslyšel jsem, jak se zasmála.
„Máme to v rodině sestřičko," neodpustil jsem si toto popíchnutí.
„Pako,"
„Semetriko,
„Magore,"
„Francouzská děvečko,"
„Neandrtálče,"
„Slečna slušná,
„ Konec!" přerušila naše hašteření.
„Mě to bavilo," postěžoval jsem si, jako malý kluk.
„Chápu, že tvůj primitivní mozek je jako stvořený pro tuto zábavu, ale kvůli tomuto nevolám,"

„Tak proč jsi mě poctila tímto telefonem,"
„Nudím se," zakňučela a v pozadí jsem slyšel dunivý zvuk jako by dopadla na postel.
„Jsi v Paříži a ty se nudíš?" zeptal jsem se nevěřícně.
„Je to úžasné město, ale po čase tě začne nudit. Vždyť jsem byla už asi třikrát na Eiffelovce," povzdechla si.
„Vždyť je tam i více památek,"

„Můžu tě ujistit, že jsem je určitě už minimálně čtyřikrát všechno navštívila,"
„Tak se můžeš třeba učit," nabídl jsem ji možnost.
„Jsem v Paříži," mohl jsem si přestavit její obličej, kým propaluje stěnu naproti ní.
„Říkáš, že se nudíš,"
„Až tak moc ne," zavrčela a já si neopustil smích.

S Jess jsem volal ještě asi hodinu, následně se se mnou rozloučila, že ještě musí zavolat Brit a ať jsem hodný bratříček a udobřím se s ní. Ještě jsem zavolal Monic a domluvil se s ní na středečním doučování.