Zrzavé štěstí ✔

#24 - G

Grace:

Skřípala jsem zuby, když jsem viděla tu trojici u oběda. Mluvili spolu tak otevřeně, smáli se, pošťuchovali se. Zakroutila jsem hlavou. Vždy jsem říkala Camovi aby se s někým jako je Brita nebavil. Že pro budoucího krále plesu není dost dobrá a mohla by pokazit jeho pověst. A teď se na to podívejme ani nekandiduje a pozval na ples tu knihomolku.

Zjistila jsem to na holčičích záchodech, kde jinde. Ta chudinka tam vběhla s nějakou svojí brýlatou kamarádkou a ječely jako, kdyby je na nože braly. V té chvíli jsem se rozhodla vyjít z kabinky a prohodila jsem něco ve smyslu, že lítost dokáže donutit člověka dělat různé věci. A ony se do mě normálně pustily. Připadalo mi, že ony jsou přesvědčené, že ji z lítosti opravdu nepozval. Probuď se princezničko! Zvedni svůj nosánek z těch romantických knížeček a prozkoumej realitu. Někdo jako on nepůjde se někým, jako jsi ty.

Co si neuvědomuje, že tímto krokem zničí všechno, co jsem se pokoušela vybudovat, jakou dobu. To je vyloženě plýtvání mým časem a mými schopnostmi.

„Grace posloucháš mě?" ozval se naštvaný a poněkud pisklavý hlas Natalie.
„ Ani ne," pronesla jsem znuděně a tentokrát se zadívala na ni. Nevěřícně se na mě dívala s otevřenou pusou, až jsem jí mohla z druhé strany prozkoumávat mandle.
„ Zlatíčko, zavři pusu nebo ti tam něco vletí," naklonila jsem hlavu na stranu a mile se usmála. Natalie párkrát na prázdno polkla, ale pak si jenom odfrkla a otočila se na nějakou svoji kamarádku po její pravici.

Dál už jsem ji neřešila a znovu se zaměřila na Camerona. V té chvíli se zvedal od stolu.A tak jsem využila šance, vzala tác a šla za ním. Když jsem vyhazovala zbytky z tácu do odpadkového koše, Cameron už procházel přes dveře do chodby školy.

Trochu jsem si pospíšila a následovala ho. Ocitla jsem se s ním na prázdné chodbě.
„To nemyslíš vážně, že ne Camerone?" promluvila jsem na jeho vzdalující se záda. Zastavil se a otočil se ke mně.
„Grace, co chceš?" povzdechl si a stál na místě. Šla jsem k němu a položila mu ruku na hruď.
„Copak to děláš, Came?" zeptala jsem se ho a kývala při tom nesouhlasně hlavou.
„Nevím, co myslíš," chytl mě za zápěstí a sundal si ho z hrudi.
„Jít na ples. S Monic? Prosím tě, máš na lepší," mluvila jsem sladkým hláskem, až mě samotnou z toho začaly bolet zuby.
„Tobě do toho nic není," začal se znovu otáčet, ale já ho nemohla nechat jít. Chytla jsem ho za biceps a zastavila ho.
„Nezničíš svoji pověst, na které jsem tak těžko pracovala jenom kvůli tomu, že nemůžeš snést jedno nevinné škobrtnutí se zkušenějším mužem," zavrčela jsem na něj a zaryla se mu nehty do ruky.
„Nevinné škobrtnutí?" nevěřícně opakoval.
„Už se přes to přenes Camerone," protočila jsem oči. Šlo vidět, jak to v něm vře.

Přiblížil se ke mně, až naše obličeje dělilo jenom pár centimetrů.
„Na něco takového člověk nezapomíná," zasyčel na mě. V té chvíli se otevřely dveře jídelny a v nich stála Brita a ta brejlatá Monic. Pro člověka, který právě přišel, musel náš postoj vypadat romanticky. Obličeje blízko sebe, já ho držím za biceps a naše výrazy vypadaly docela překvapeně.

Monic se uchechtla a rozběhla se pryč. Cameron samozřejmě začal nadávat a vydal se za ní. Už jsem tady neměla co dělat, tak jsem začala odcházet, ale někdo mě zastavil.

„Snad si nemyslíš, že teď někam půjdeš," zavrčela na mě ta malá zrzka.
„Hele, mám na práci lepší věci," pokračovala jsem v cestě, ale zastavilo mě trhnutí, když mě Brita zatahala za loket.
„Tak znovu, teď nikam nepůjdeš," opakovala.
„Co chceš?" otočila jsem se k ní a založila si ruce na hrudi.
„Nemysli si, že nevím, o co tady jde. Nech Camerona na pokoji," založila si ruce po mém vzoru.
„A to bych měla proč?"
„On už tě nechce. Chápeš to? On tebou dokonce pohrdá? To se chceš tak snížit, že se plazíš za klukem, který tebou pohrdá," odfrkla si.
„Tak já půjdu za Rickem. Tomu to minule nevadilo," zlomyslně jsem se usmála a užívala si její vražedný pohled, kterým mě propalovala.

„To musíš být opravdu taková děvka?" zeptala se mě nevěřícně.
„A ty musíš být vždy ta co má věci po mě?" začala mi cukat ramena od smíchu.
„Co tím myslíš?" nechápala a pustila ruce, takže je teď měla podél těla.
„Cameron a teď Rick? Nepřipadáš si tak trochu, jako bys po mě sbírala odpadky?" smála jsem se jejímu nevěřícnému pohledu. Nezmohla se ani na slovo.
„Nemůžeš mluvit? Nevadí, já stejně už musím být někde jinde. Měj se," zamávala jsem jí, samozřejmě jsem se na ni ještě usmála a odešla. Po celou cestu do učebny jsem se usmívala při vzpomínce jejího postoje s otevřenou pusou a zraněným pohledem v očích.