Zrzavé štěstí ✔

#23 - C

Tác s jídlem dopadl s hlasitým plesknutím na bílý jídelní stůl. Vysunul jsem židli z pod stolu a posadil se na ni.
„Ou, mňamka," pronesl Petr, když se posadil naproti mě ke stolu. Nevěřícně jsem zvedl jedno obočí a pohledem si ho měřil.
„Kdo jsi a co jsi udělal se svými chuťovými buňkami?" zeptal jsem se a se zhnuseným úšklebkem jsem sledoval, jak se láduje tím hnusem, co měl na tácu.
„Ale nevymýšlej si princezno a papkej," pokynul mi rukou a dál jedl.

Přemohl jsem se a tu věc bez chuti strčil do úst a kousal. Uřezal jsem nožem gumovou věc, co by měla být maso a vložil si ji do úst. V tu chvíli jsem si připadal jak pes s gumovou hračkou v puse.

„Už víš, koho pozveš na ples?" zeptal se mezi žvýkáním Petr.
„Už jsem někoho pozval," odpověděl jsem, ale díval jsem se do mého tácu. Až když jsem uslyšel, jak jeho vidlička dopadla s třesknutím na stůl jsem k němu zvedl hlavu.
„Co je?" nechápal jsem jeho nevěřícný pohled.
„Ty?!" ukázal na mě rukou s vidličkou.
„No ten vedle mě nejspíše ne," poukázal jsem na prázdnou židli.
„Nekecej a koho?" vyzvídal nadšeně.

Znovu jsem se sklonil k jídlu a napichoval gumovou adaptaci na vidličku.
„Monic," řekl jsem a dal jsem si kousek té gumové hračky do úst.

Na tuto moji odpověď jsem neslyšel žádné vyjádření z jeho strany. Což mi přišlo divné a tak jsem se na něj podíval a on na mě koukal s otevřenou pusou a s nevěřícným pohledem.
„Monic?" zeptal se mě, jako by se ujišťoval, že neslyšel špatně.
„Ano," přitakal jsem a založil si ruce na hrudi, zajímalo mě, kam tato konverzace povede.
„Promiň, ale přijde mi to strašně nerealistické. Odkdy se ti líbí někdo na typ Ošklivky Katky?"
„Ošklivky, co?" nechápal jsem.
„To byl takový seriál. Kde byla jedna žena a ona," začal vyprávět, ale já ho zastavil.
„Dost. Dost, nechci nic slyšet," dal jsem si ruce na uši a zavřel jsem oči.
„Jak myslíš," rozhodil ruce a pokračoval v jídle.

Povzdechl jsem si a taky se pustil znovu do jídla. U našeho stolu se ustálil klid, který narušovalo pouze hlučné okolí. Když z ničeho nic Petr zpozorněl.
„Hej. Brito, pojď si sednout za námi," zavolal na Britu, která stála s tácem v ruce u výdeje jídla a rozhlížela se po volném místě.

Obvykle spolu nemáme obědovou přestávku, jenom tento týden jí kvůli nemocnosti asi poloviny učitelského sboru odpadlo pár hodin. Neváhala a zamířila k našemu stolu. Zamířila, spíše za sebou tahala zraněnou nohu.

Posadila se u našeho stolu a tašku přes rameno pověsila na židli.
„Chci tvůj objektivní názor," začal Petr a založil si ruce na hrudi.
„Na co?" nechápala Brita.
„Koho ti připomíná Monic?"
„Koho by mi měla připomínat?" zvýšila jedno obočí a pohledem těkala mezi Petrem a mnou.
„Nepřipomíná ti někoho z televize?" snažil se ji navést.
„Už vím," zvolala.
„Já ti to říkal Came," usmál se Petr.
„Zoey Deschanel s brýlemi," měla na tváři potěšený výraz, že to uhádla a já, když jsem si uvědomil, kterou herečku myslí jsem musela uznat, že má i z části pravdu. Petr se zase díval nevěřícně a tak trochu naštvaně.
„Cože? Ne!" zařval „Ošklivka Betty. Vypadá, jako Ošklivka Betty," dal si ruce na oči a povzdechl si ztrápeně.
„Nemyslím si," zkřivila ústa nesouhlasem.
„Já myslím, že to trefila přesně," ozval jsem se se svým názorem. Petr mě pouze pohledem požádal, abych držel klapačku a tak jsem se do jejich války dál nepouštěl.

„Dobře. Nechme toho. Už mě to nebaví," zvolal po chvíli Petr a položil si hlavu na stůl.
„Stejně jsem vyhrála," zašeptala Brita. Petr ji ale uslyšel a už se chtěl ohradit, když jsem se do toho vložil.
„Už toho nechte. Bolí mě z vás hlava," utnul jsem je.

„Dobře. Brito s kým jdeš na ples?" zeptal se a já se na něj podíval děláš-si-ze-mě-srandu pohledem. Jenom pokrčil rameny a čekal na odpověď.

„Nejdu," odpověděla jednoduše a začal se rýpat v jídle. "
„To ti tak věřím. Proč nechceš jít?" nenechal se odbít.
„Petře," napomenul jsem ho, ať to nechá být.
„Prostě nechci," nepohodlně si poposedla na židli a svůj zrak od jídla nezvedla.
„Neříkej, že tě nikdo nepozval?!"
„Petře!" zvýšil jsem hlas, ale on mě neposlouchal.
„Ani mi to nijak nevadí," pokrčila rameny.
„Já ale slyšel, že je tady někdo, kdo by tě pozval," nenechal toho.
„Ach, Petře," povzdechl jsem si, opřel se na židli a zakryl si oči dlaněmi.
„A kdo? Můžu se zeptat?!" tentokrát se na něj podívala přímo.
„Rick Astely," usmál se Petr.
„Jsme přátelé. Párkrát jsme si spolu vyšli ven," pokoušela se z toho nedělat vědu, ale koutek jí cukal, jako by se chtěl roztáhnout do velkého úsměvu.
„Jistě, jistě," řekl Petr a já protočil oči.
„Tohle opravdu nepotřebuji poslouchat," vydechl jsem a postavil se.

Než jsem ale odešel, opřel jsem se rukama o stůl a díval se na Petra s Britou.
„Nesnáším Ricka. Je to hajzl a podvraťák,"
„Co je to pes?" pronesla ironicky Brita.
„Nemám ho rád a radím ti, ať se od něj držíš dál,"
„Děkuji za tvou radu, ale už teď ti řeknu, že ji poruším," pronesla s klidem.
„Proč?" nechápal jsem a ublíženě jsem se na ni podíval.
„Protože je mi s ním fajn a teď když je Jess pryč je něco jako můj jediný dobrý kamarád," pokrčila rameny. Tohle její prohlášení mě trochu zabolelo, ale taky ve mě vyvolalo vlnu naštvanosti.
„Fajn. Mám ti připomínat, že měl něco s Grace," skřípal jsem zuby.
„Ale prosím tě. Kdo neměl něco s Grace," protočila oči a mě tím vytočila do největší míry.
„Dobře, ale až ti něco udělá, tak za mnou nechoď brečet!" vyštěkl jsem na ni, vzal si svůj tác do ruky a odcházel.

Po cestě jsem vyhodil zbytky a batoh si přehodil přes jedno rameno. Mumlal jsem si něco ve smyslu, ať jdou všichni někam a že polštář na utěšování jim nebudu později dělat.