Zrzavé štěstí ✔

#10 - B

Seděla jsem na špinavé tribuně, v ruce držela něco, co by se dalo nazvat limonádou v kelímku, nad hlavou jsem si držela deštník, kvůli nepřetržitému dešti a pod nosem jsem si říkala jednu nadávku za druhou, jelikož se Cameron nepokusil hrát. Po celou dobu zápasu sedí na střídačce, na nohou nemá ani kopačky, dres má jenom proto, aby se neřeklo, a hraje si na mobilu. A pak se nedivme, že prohráváme o dva góly, když náš nejlepší hráč odmítá hrát.

Když rozhodčí zapískal poločas, s radostí jsem si oddechla a stoupla. Okolo místa, kde jsem seděla, byl suchý kruh a mě bylo jasný, že když odtud odejdu, už si nebudu moct sednout, ale musela jsem jít za ním.

Obešla jsem hřiště a míjela naše hráče, kteří se běželi schovat a zahřát do kabin.
Samozřejmě mi nedošlo, že když se v mých platěných botách budu procházet po mokré trávě, že se mi promočí i ponožky a to přesně se právě teď stalo.

Posadila jsem se vedle něho na prázdnou sedačku a vyčítavě se na něj podívala.

„Co je?" nechápal.
„Proč nehraješ?" zeptala jsem se a ignorovala jeho otázku.
„Nechce se mi," odpověděl a znovu se zahleděl do mobilu.
„Tak době se nechce, ale že kvůli tobě prohrává tvůj tým, to tě nezajímá?" vzala jsem mu mobil z ruky a položila ho vedle sebe.
„Neprohrává," odfrknul si.
„Ne vůbec. Není to 0:2, to jsem si pouze vymyslela ten stav," ukázala jsem rukou na tabuli, kde se promítalo skóre. Cameron zvýšil jedno obočí a podíval se na tabuli.
„Fakt?!" pronesl nevěřícně, ale tento překvapený pohled po chvíli vystřídal nezúčastněný.

„Nevnímal jsem," pokrčil rameny. Zasténala jsem a dala si tvář do rukou.
„Že se vůbec snažím. Poprvé fandím našemu týmu a my to projedeme," zvedla jsem se s úmyslem, že půjdu domů. Nepotřebovala jsem vidět zápas, který prohrajeme.
„To jsi teda fanynka, když už odcházíš," neodpustil si poznámku.
„Ty seš dneska milí," pronesla jsem ironicky „ Jsem taková sezónní, fandím pouze, když vyhráváme!" protočila jsem oči a začala odcházet.
Už jsem opouštěla hřiště, když na mě Cameron zavolal.
„Proč si sem vlastně šla, když nemáš fotbal ani ráda?"
„Chtěla jsem vidět, jestli ty naše ranní běhy přijdou k užitku a ty budeš hrát, ale jak vidím, tak jsem se zklamala," pokrčila jsem rameny a otočila se k němu zády. Teď už doopravdy jsem odešla z hřiště.

Ráno, když jsem přišla do školy, tak mě čekala zajímavá zpráva. Celá škola se radovala ze včerejšího vítezství 3:2. Byla jsem poměrně zmatená, že se za pouhý jeden poločas, dokázal stav obrátit. A ještě zmatenější jsem byla, když jsem zjistila, že všechny góly dal Cameron.

Nevěděla jsem, jestli si mám připisovat zásluhu za to, že se vrátil na hřiště a celá škola teď celou radostí ani nevnímá to, že to byl pouze první zápas. Všichni vypadali, jako by nevěřili, že ještě bude hrát. Nad tím jsem protočila pouze oči. Rozešla se s ním holka, chvíli nehrál a všichni jsou najednou úplně paf z toho, že se vrátil na hřiště.

Bylo zvláštní, že se ráno Cameron ani slovem nezmínil, že nakonec hrál.

Vcházela jsem už pomalu do učebny biologie a naposledy si v hlavě procházela všechny informace, co jsem se dokázala za včerejšek naučit, když mě někdo zastavil.

„Po škole na mě čekej," řekl Cameron a odešel.