Zrzavé štěstí ✔

#29 - C

Leden

Přitáhl jsem si kabát více k tělu a nasadil si ty staré, děravé rukavice. V té největší zimě, jsem musel půjčit mojí milované sestřičce auto, aby si mohla zajet do nemocnice na kontrolu. Proč já musím být tak hodný bratr? Proč nemůžu být sobec? Mrmlal jsem si, když jsem se v mých teniskách, brodil přes kopce sněhu.

Teď bych mohl sedět v teple, ve vyhřívaných sedačkách. Povzdechl jsem si při té představě. A kde jsem teď? Asi deset minut cesty pěšky do školy. Od té doby, co jsem dostal řidičák, jsem nikdy nešel do školy pěšky.

Bohužel, moje sestra o auto potřebovala. Po tom, co tu radostnou zprávu oznámila našim, byla první věc, co udělali, že ukončili její pobyt ve Francii a nastupovala na první letadlo sem. Kdo je otec nechce prozradit, ale slyšel jsem jednou, jak si Britě přiznává, že to vlastně ani neví. Ona se nám mladá holčička opila a nechala se zbouchnout.

Když jsem zmínil Britu. Od toho večera spolu moc nemluvíme. Vlastně se potkáváme pouze, když jde k Jess nebo od Jess. Proč jsem to udělal, proč jsem ji políbil?

Sám nevím, mě samotného spíš děsí to, že se mi to líbilo. K tomu všemu se ona pořád setkává s Rickem. Jen si vzpomenu jeho jméno, je mi blbě. Dokonce uvažuje nad tím, že s ním půjde na ples.

Pokud tam ale půjde, tak ji budu má alespoň na očích, protože tam já opravdu jdu s Monic. Ta se v poslední době s Britou sblížila, až si myslím, že moje sestra žárlí, že spolu chodí ven. Naše doučování, bylo díky mému zlepšenému průměru zrušeno a tak mám více času pro sebe, pokud se to tak dá říct.

„Co to vidí oči mé? Šálí mě snad zrak?" zvolal za mnou afektovaně Petr.
„Blbe," protočil jsem oči.
„Snad nám pan Cameron nejde pěšky. To se jenom tak nevidí," usmívá se nad vlastním vtipem.
„Zase jsi snídal vtipnou kaši?" zeptal jsem se ho a společně jsme vešli do školního areálu.
„Nemusím. Já jsem vtipný od přírody," mrknul na mě.
„Nemrkej na mě," znechuceně jsem se otřásl.
„No tak Camerone, kdy řekneme světu, že spolu něco máme," zařval z plných plic, přímo před skupinou roztleskávaček.
„Po tom, co tě pustí z psychiatrické léčebny, si o tom můžeme promluvit," zabrblal jsem a přidal do kroku. Bohužel Petr přidal taky a společně jsme vešli do školy.

„Slyšela jsem, že spolu chodíte," prohodila se smíchem Brita, když jsem si vytahoval věci ze skříňky. Petr se toho hned chytnul a objal mě okolo ramen.
„Ano, jsme nádherný pár, nemyslíš?" přitáhl si můj obličej ke svému a tak jsme se dotýkali lícemi. Udělal jsem grimasu a pokoušel se od něj nějak dostat.
„Pusť mě," zavrčel jsem se smíchem.
„No nejsou roztomilý?" zeptala se Monic, která stála vedle Brity a poupravila si brýle na nose.
„Vždy jsem chtěla nejlepšího gay kámoše," usmála se Brita.
„Tak nejlepšího kámoše jo," uchechtl jsem se.
„Zklidni hormon, mluvila jsem tady o Petrovi, že jo Péťo?" postavila se vedle Petra a chytla ho za loket.
„Samozřejmě Brituško," zašišlal na ni.

„Brito měli bychom jít," informovala ji Monic.
„Jasně, mějte se," zamávala nám, když odcházely.
„Taky bychom měli jít," řekl Petr a vydal se ke třídě.
„Ty chceš jít do třídy na čas?" podivil jsem se „Nejsi nemocný?" položil jsem mu ruku na čelo, jestli nemá horečku. Před mojí rukou doslova uskočil a s pozvednutým obočím se na mě podíval.
„Zlato, nechceš jít s naším vztahem na veřejnost, tak na mě sahat nebudeš," pronesl s vážnou tváří, ale koutky úst se mu škubaly. Protočil jsem oči a radši šel do třídy.

Jess seděla v obývacím, když jsem přišel domů.
„Příště si tu svou kontrolu prosím tě naplánuj na den, kdy budou naši doma nebo alespoň na odpoledne," zavrčel jsem, když jsem si sundával kabát z ramen.
„Ale strýčku," protočila oči. Tak mi teď pořád říká strýčku.
„Všechno v pořádku?" zeptal jsem se a spolknul poznámku, kterou jsem měl na jazyku.
„V naprostém, roste jako z vody a vše vypadá, že opravdu počká až do června," pohladila se po vypouklém břichu.

„Tak fajn," skopnul jsem boty z nohou a vydal se k sobě do pokoje.
„Počkej!" zavolala za mnou.
„Ano?"
„To je vše? Na víc se nezeptáš?" divila se. Chvíli jsem zamyšleně stál a pak pokroutil hlavou.

Zavřel jsem se ve svém pokoji a svalil se na postel.

Bohužel, hned jak jsem zavřel oči, mi v kapse začal vibrovat mobil a já s nechutí musel vytáhnout a přiložit k uchu.
„Co je?" zavrčel jsem na člověka na druhém konci.
„Nezapomněl jsi na něco?" zeptal se mě Petr.
„Nemyslím si," odpověděl jsem ihned a ani jsem nad tím neuvažoval.
„Já myslím, že ano," řekl poměrně podrážděně.
„A na co jsem teda zapomněl?" protočil jsem oči, i když jsem věděl, že on to nemůže vidět.

„Nevím, třeba na to, že jsme měli jít s Britou a Monic na to otravné nakupování. Takže ti pěkně děkuji, ony někam odběhly a já teď sedím sám v obchoďáku na lavičce a připadám si jako největší krypl. Když už jim něco takového ve škole slíbíš, tak to příště sakra dodrž," položil hovor a já zaklel. Zapomněl jsem, že se holky chtěly jít podívat na šaty. Nechápu, proč zrovna my jsme měli jít s nimi, ale nakonec nás přemluvily a my slíbili, že s nimi půjdeme.

Rychle jsem se postavil, až se mi zatočila hlava. Napsal jsem Petrovi esemesku, že už jedu a vydal se k autu.