Reino del Tiempo

Kapitola 5.

Veliká těžká kola honosného královského kočáru vydávala při přejíždění přes nerovný povrch nepříjemné zvuky. Ztrácely se v dupání koní a ruchu celou výpravu provázejícím, byly ale slyšet dost na to, aby Dante dobrých deset minut uvažoval, jak dlouho ještě potrvá, než budou vynalezeny pneumatiky. Na jinou stranu, pravda byla, že jestli byl ten zvuk jedinou nevýhodou života králů, možná si neměl na co stěžovat.

Seděli v kočáře dva, on a Felician, nyní jej propalující pichlavým pohledem. Jeho temné oči neopustily Danteho osobu od chvíle, kdy ze zámku vyjeli, a on to okázale ignoroval, tušil, že dřív nebo později se skřet rozpovídá sám. A tak se nakonec i stalo.

„Nemohu uvěřit, co jste provedl. Takovou ostudu už našemu dvoru dlouho nikdo neudělil."

Co zase? Nechápavě svraštil čelo – tentokrát udělal všechno, co po něm skřet chtěl, dokonce se podělil o dezert s nějakou starou rašplí. Snědla mu víc jak polovinu, a ještě si stěžovala, že bylo těsto málo vykynuté. Jen stěží spolkl poznámku o tom, že ona sama byla naštěstí nakynutá dostatečně.

„Stranou vaše příšerné stolování, zvyklosti, pošlapání všech ranních rituálů a obecně vše, co jste zase pokazil – nemůžete jen tak přijmout do kočáru mne, stejně, jako bych já nemohl jet s vámi, kdyby se naše role obrátily! Jste král, nejvyšší z celé země – smíte jet buď sám, nebo s nejvýše urozeným mužem ve vašem doprovodu, což je sir Coceres. Pozváním někoho jiného urážíte všechny, kdo se ve společenském žebříčku nacházejí nad ním! Copak jste vážně tak hloupý?"

Dante nechápavě zamrkal. Tohle pro něj byla španělská vesnice, do slova a do písmene, slušně řečeno mu však veškeré blonďákovo vysvětlení připadalo jako pitomost.

„Jsem král, můžu si určit co chci a stane se to. Chtěl jsem jet s tebou, tak pojedu s tebou – nemohl bys mi aspoň poděkovat? Mohls jet na koni, nebo šlapat za celou touhle karavanou, vezu tě s sebou, protože jak tak na tebe koukám, moc bys toho neušel. Máš krátký nohy a nulovou kondici," nadhodil s povytaženým obočím.

Chvíli to trvalo, než se překvapenému mladíkovi vrátil ztracený klid.

„Jak je vidno, je mou povinností vám tuto problematiku znovu objasnit," řekl kousavě, s důrazem na ono znovu. Připomněl mu tak hádku posledního dne, který ještě trávil ve škole. Pokaždé mluvil stejně, tak vznešeně a povýšeně. Jako by se měl narodit před stovkami let.

„Sezení na královském trůně vám nedodává pravomoci chovat se naprosto nezodpovědně, Dante. Smím se otázat, kolik je vám let? Vypadáte starší než já, a přesto se chováte tak hloupě. Kralování obnáší jisté povinnosti, na vašich bedrech leží budoucnost všech lidí, které vidíte kolem. Oceňuji vaši neskonalou dobromyslnost, ale hraničí s hloupostí. Jistě, když jste poručil, sedět tu musím, protože podkopávat vaši autoritu by dopadlo ještě hůř než zde být. Samotný fakt, že jste poručil, vás však stahuje k zemi, chcete-li to slyšet takto. Nesmíte porušovat etiketu. Na vás záleží, jak se bude odvíjet budoucnost."

Na moment se zářivé zelené oči kudrnáče zaleskly pohrdáním zkombinovaným s úžasem, přišel o všechna slova. Jak mu někdo jako Felician mohl radit a opírat se zrovna o stav obyvatelstva?

„Děláš si srandu? Já ty lidi viděl, viděl jsem je nemocné a umírající, hladové a nemajetné. Jestli ty bojuješ za blaho lidstva, bojuješ dost chabě."

Na moment se nic nedělo, jen nepříjemné, lezavé ticho protínalo každé mrknutí oka, každý pohled a nádech.

A pak mu přistála facka.

„Věřte, že v tomto kočáře zůstávám jen kvůli etiketě. Dál s vámi nemohu mluvit, nedokáži snášet vaši sobeckost."

Dante zamrkal, jako by viděl ducha. Tvář jej pálila a měl dojem, že uši přestávaly fungovat, výraz Feliciana v kombinaci s onou ránou a jeho slovy mluvil dostatečně, aby jej znovu rozbolela hlava. Nedokázal uvěřit, z čeho jej ten otravný skřet osočil. Celé jeho vyjadřování zdálo se mu jako komedie, jako špatně napsaný vtip.

Zbytek cesty bylo v kočáře hrobové ticho. Felician se patrně cítil hluboce uražen, což Dante nechápal, absence pištivého hlasu mu však vyhovovala, a tak ticho narušoval pouze vlastním dechem a chvílemi taky přesedáváním z místa na místo, snaže se udělat si na neustále sebou házející sedačce alespoň nějaké pohodlí. Nejen pneumatiky, i měkká sedadla aut měla své výhody.

Když konečně dorazili, bylo něco po poledni. Palác, kam jej Felipe hodlal „uklidit" se nacházel asi 80 kilometrů severně od Madridu a byl v jeho době přístupný jako muzeum – a jeho jarní podoba byla naprosto okouzlující. V rozlehlých zahradách palác obklopujících kvetly nádherné květiny, celý komplex působil daleko méně okázale než ten v hlavním městě.

Jenže to Danteho, alespoň nyní, nezajímalo.

„Půjčím si koně, nevadí?" otočil se na mladíka, který jej každé ráno budil, a ten, celý bledý, seskočil z hřbetu vlastní klisny. Pravda byla, že na některé z králových rozhodnutí nemohl být zvyklý ani přes svou silnou přizpůsobivost, rozhodl se to však neřešit a pouze mu předal otěže. Na to se Dante pokusil neuměle se vyšvihnout do sedla, v němž se nenacházel už dlouhé roky.

Pichlavé oči Feliciana a šok spojený s nepopsatelným vztekem šlo přehlédnout jen těžko. Vypadal, že by Danteho nejraději rozčtvrtil, popravil a předhodil prasatům, že by mu nejraději vrazil ještě jednou a tentokrát daleko silněji.

„Jel bych se projet," oznámil král, jako by o nic nešlo. Zmatený průvod se začal přeorganizovávat, toto nikdo nečekal, mladík však pokračoval:
„Sám. Nikoho s sebou nechci. To je rozkaz."

Kdyby se přece jen otočil na temné oči nízkého skřítka, snad by jej vážně propálily.

„Milosti, dovolte mi vás chránit," poklonil se mu mladík, aby alespoň trochu napravil situaci, král však pouze zavrtěl hlavou a zářivě se usmál.

„Nepotřebuju. A vy zatím můžete jet na lov nebo co vás baví, mně je to jedno. Zatím," zamával kamsi směrem k Felicianovi, na něhož se však už jen z pudu sebezáchovy nepodíval. Chytil otěže, pobídl koně ke cvalu a nejistě, ale nadšeně opustil celou skupinu. Cestovní plášť se mu rozevlál a paruka se ztratila kdesi v prachu cesty lemující palác. Vítr foukající proti němu připomínal mu vytouženou svobodu, kterou už tak dlouho postrádal a zavřel oči, aby si užíval krátkého, neuvěřitelně spontánně zařízeného klidu.

Felipe, tedy, Felician jej zabije. Byl si tím jist. A květiny kolem něj voněly, tráva se zelenala a zářivé slunce slibovalo nádherný den, který se, projednou, rozhodl věnovat sám sobě.

Nebylo nic, co by mu mohlo utéct. Nebo si to alespoň myslel.