Reino del Tiempo

Kapitola 11.

Byla to nečekaná, a snad právě proto tak tvrdá a bolestivá rána, v níž se mu vrátily všechny jeho činy. Žerty a smích odpluly kamsi do neznáma. Na chvíli se nemohl nadechnout, zhoupl se mu žaludek. Vratké nohy nedokázaly dál udržet celou Danteho váhu. Mladík už pokoj opustil a na Feliciana brunet nekoukal, připadal si najednou neskutečně slabý. Tělo se mu sesunulo k zemi a on si rozklepanýma rukama objal kolena, oči vytřeštěné kamsi před sebe.

Tohle se nemělo stát.

Nestačil přečíst podpisy všech zemí dole pod textem. Proč? Pro pár hnusných slov u večeře? Pokusil se papír zvednout a lépe se začíst do jeho textu, s každým dalším slovem se mu však víc a víc stahovalo hrdlo, až měl dojem, že už se zkrátka nenadechne.

Za porušení etiky, za nepřijatelné chování. Za nejvyšší možné opovržení. Za viditelné urážení jejich zemí. Za nízkou snahu o dobré vztahy. Za Danteho. Nemusel číst dál, přesto ale pokračoval ve výčtu všeho špatného a vnímal, jak se mu stahuje srdce. Ta rána přišla jako blesk z čistého nebe, o tu nečekanost ničivější. Oči měl suché, stejně jako hrdlo, z nějž se nemohla dostat jediná hláska, to nejpodstatnější si ale uvědomoval. V pár hloupých sekundách se otočily všechny jeho priority a představy, přestože měl kdesi hluboko v sobě dojem, že si stále plně nevybavuje jaké budou důsledky.

Bylo to poprvé, kdy zaregistroval všechnu tu zodpovědnost, co na jeho bedrech ležela, byla tam, po celou tu dobu. A on to nyní věděl. Najednou ji chtěl všechnu odložit a vzdát se jí, přišla mu nesnesitelná, pálila jako cejch. Nebyl na ni připraven, snad ani nemohl být. Najednou si přál vrátit do své role Feliciana, který v ní evidentně uměl chodit, najednou si přál být zase doma, v lavici staré tři sta let a k padesáti stávajícím necudným obrázkům vyrývat padesátý první. Být tak volný, tak svobodný udělat úplně cokoli.

Přál si vzít teleport a zmizet, hned v ten moment, tělo mu totiž zaplavil strach, který by šel popsat jen stěží. Ať už byly historické boje, o nichž se v jeho učebnicích mluvilo, pravdivé či nikoli, on to zjistit nechtěl! Byl to sobecký strach o sebe sama a bylo to zděšení z toho, kolika lidem způsobí utrpení, bylo to zoufalství. Přál si nechat vše na bedrech ostatních a zase se o tom jenom učit... Jenže jeho teleport nefungoval. Byl to moment, kdy si naplno uvědomil, jak mu vlastně chybí stereotyp, v němž žil. Jak mu chybí rodina, přátelé, ochranitelská náruč, do níž může vlézt a zůstat tam, dokud nezmizí všechno zlé. Chtěl pryč.

Ruka s papírem mu klesla k zemi a on jen okrajově zaregistroval, že jej Felician vypáčil z jeho prstů a sám se začetl do ladně psaných řádků. Věděl, že se z jeho strany dočká další přednášky. A bylo to poprvé, kdy si uvědomoval, že si ji zaslouží.

Bez ohledu na druhého muže v místnosti vložil hlavu mezi kolena a přikryl si ji rukama, snaže se tím zmírnit její bolest a točení, které se vracely ve všech podobných stresových situacích. Všechny pokusy o uklidnění rozbouřeného žaludku selhávaly a kdyby neseděl na zemi, snad by i omdlel.

To všechno, co mu Felician radil, všechna ta hloupá etiketa. Začínal chápat, proč ji po něm vyžadoval. Stále byl otravným skřetem, kterého nemohl vystát, najednou si ale uvědomil, jak moc měl po celou tu dobu pravdu, a knedlík v krku se o poznání zvětšil. Čekal, kdy na něj blonďák začne křičet, kdy si jej podá. Splnilo se, co očekával, před čím se ho snažil varovat. Všechny Danteho chyby se mu vrátily v ničivém úderu, byl čas na slavnostní „já ti to říkal," na přídavný kopanec. A snad i oprávněný, i když se to přiznávalo hůř, než by si přál.

Zvedl hlavu, připraven čelit svému osudu, Felician si však dával na čas. Pečlivě papír uložil na stůl, a pak se otočil k velkému oknu, zády k Dantemu. Byly to dlouhé minuty, které pouze koukal do zahrad, záda napjatá, a stejně byl tak královsky vzpřímený. Bylo na něm poznat, jak hluboko byl ponořen v myšlenkách, než se zase uvolnil a z úst se mu vydral hluboký povzdech. Pak se vrátil k Dantemu a ladně se posadil vedle něj. Bylo až zvláštní, jak klidný se zdál. Přišel čas na jízlivou sprchu.

„Jen do mě, nerozpakuj se," vydechl brunet. Nemluvil nijak posměšně, tón hlasu měl smířený a zároveň rozklepaný, ne ale strachem z Feliciana. Bál se budoucnosti, bál se všech slov, která na něj vyskočila. Nechápal, proč blonďák nepanikařil stejně jako on...

Ten si nyní znovu zhluboka povzdychl.

„Říkal jsem vám to," začal, na jeho mluvě bylo ovšem cosi zvláštního. Když se Dante zadíval do jeho očí, nemohl najít jedinou stopu posměchu a to jej zarazilo, nechal však mladíka pokračovat. Chtěl slyšet rozsudek.

„Snažil jsem se vám říct, co máte dělat, aby k podobné situaci nedošlo. Jste..." na moment se odmlčel, rozpojil jejich pohled a zadíval se kamsi před sebe, na bělostnou zeď, přes níž byla pověšená španělská vlajka spolu s vlajkou rodových barev, „jste vážně z jiné dimenze. Snad vám ani nedošlo, co se stane, když budete pokračovat cestou, jíž jste si sám vyvolil. Snad vás to nyní překvapilo, snad máte strach. Snad vás to všechno nyní mrzí."

Bylo to spíš konstatování než výtka. Bylo to vlastně neskutečně zvláštní.

„Snad byste mě nyní poslouchal, už je to však jedno. Řekněte mi – co se stalo? Proč jste se nedostal zpět do vaší doby, udělal-li jste vše, co bylo třeba?"

„Nevím," vydechl Dante, snaže se vzpomenout si na všechny své úpravy teleportu. Zaráželo jej, že se Felician neptá na nic jiného, byl připraven na ledovou sprchu a tón jeho hlasu byl zatím klidný, snad ne přímo přátelský, zvláštní vyrovnanost v něm však dodávala na síle i Dantemu.

„Začalo to, jak mělo, chyba by tedy měla být někde jinde. Někde... v časoprostoru, nebo tak nějak," odhadl, a skřítek po jeho boku krátce pokýval hlavou.

„Byla v této době – nebo v nejbližších letech – nějaká válka? Jakákoli?"

Zamyslel se. Od Luisy zjistil, z náznaků, které občas pronesla, že se nacházel někde před padesátými lety osmnáctého století, zhruba, nemyslel však, že by tehdy Španělsko válčilo s tolika zeměmi. Ne že by nějak extra vynikal v historii, to nejspíš odhadoval i Felician, vzhledem k tomu, jak na Danteho koukal. Do toho se však blonďák tvářil podivně vážně a to znamenalo, že přemýšlel. To on uměl – byl sice temperamentní a výbušný na jedné straně, také ale velmi inteligentní na straně druhé. Občas se to krapet bilo, občas se v něm Dante vyznal jen stěží.

„Myslím, že ne. Všechny podobné boje na dlouhou dobu skončily někdy kolem roku 1700, souviselo to nějak s Francií, když..." chtěl pokračovat, jeho společník jej však přerušil.

„1700?"

Nejistě pokýval hlavou.

„Tehdy žádná válka nebyla. Bylo to..." zarazil se. V očích se mu zalesklo poznáním.

„Bylo to v době, kdy jste se zjevil poprvé. Vyprávěl mi to otec. Probíhala tehdy rada ohledně dědictví, ano... Jenže nebeské znamení, jak si vás přítomní vyložili, varovalo všechny před neštěstím. Dante, vy jste tu válku znemožnil. Historie, jíž si pamatujete, se v těch letech nestala," vydechl, a Dante tlumeně zaklel.

„Takže myslíš, že se to děje teď? To, co se mělo dít tehdy?"

„Je to možné," připustil Felician.
„To by mohlo vysvětlovat vaše nefunkční pokusy o cestu časem. Je možné, že budoucnost, do níž jste se narodil, neexistuje."

Kruci.

„Jediné vaše já, které existuje, nyní existuje tady. Musíte zde pokračovat, musíte se ke všemu postavit čelem. Nyní je vše nejisté, protože válka, která se měla stát za určitým účelem, odehrává se nyní za účelem jiným. Musíte ji odvrátit. Jinak se nikdy nemusíte vrátit."

Na moment se odmlčel, jako by zvažoval svá další slova, pak však pevně stiskl rty k sobě a zadíval se hluboko do zelených očí.

„Pomohu vám."