Reino del Tiempo

Kapitola 24.

Když se jeho tělo konečně setkalo se zemí, svezl se Dante na záda. Oči nechával zavřené, přikryté dlaní, a tou druhou si k hrudi tiskl teleport. Ještě chvíli chtěl zůstat v tom pocitu, že držel v dlaních tváře nejkrásnějšího kluka, do nějž se zamiloval, ještě chvíli, než si ověří, zda se mu cesta skutečně povedla.

Bál se, že pokud opravdu uvidí kuchyň jeho rodného domu, bude si myslet, že se mu všechno jenom zdálo. A ty dny, ty emoce, to všechno bylo příliš čerstvé, aby to nyní zahodil...
Jenže to nešlo jinak. Musel zase žít, tam, kam patřil. A tak oči otevřel a rozhlédl se po místě, které mu bylo domovem dlouhých devatenáct let, všiml si svého telefonu, rodinných fotografií a sms zprávy, která ho pověřovala doručit otci zapomenutý teleport.

Byl doma.

Už neplakal, přestože se jej opět zmocňoval smutek, a kdesi v koutku duše se toužil zahrabat do postele a hodně dlouho z ní nevylézt. Musel najít svého Feliciana, slíbil mu to. A první musel za otcem.

Podíval se na stroj, který držel v dlaních, byla to jen krátká chvíle, v níž přístroj pozoroval. A pak se napřáhl a vší silou, kterou v sobě našel, jej hodil proti zdi, až se rozletěl na tisíc součástek. Na větší z kusů pak šlápl, aby i je zničil, doufal, že se jeho výtvor nikdy nedostane do rukou nikoho dalšího. Že jej už nikdo neopraví.

Zařídil, aby jej ta věc dokázala přenášet skrz čas. A ze srdce doufal, že už se to nikomu dalšímu nepovede. Tělo měl zesláblé smutkem a stresem, a když pak vycházel z domu, potkávaje lidi, které ještě toho dne dle mínění všech viděl ve škole, přišel si, jako by zestárl nejméně o deset let. Nyní chápal výrazy mužů, kteří se pokoušeli zachránit vynálezce stroje času, nyní chápal přísný zákaz cest do minulosti. Chápal všechno. A když potkával malé děti diskutující o tom, co všechno by se strojem dokázaly, když potkával teenagery dohadující se o nesmyslnosti nařízení, které je nutí učit se vše, co by mohli zjistit na vlastní pěst, ze sto let starých učebnic dějepisu, uvědomoval si, že mu Felician dal daleko víc, než kdy mohl kdokoli jiný. Na to, co se stalo, nikdy nemohl zapomenout. A vlastně ani nechtěl.

Vypustil v ten moment slzami zalité oči, vypustil drobné tělíčko, které se na něj jemně a povzbudivě usmívalo. Čas běžel dál, neúprosně, jako splašená herka, a on musel pokračovat s ním. Na pláč byl čas až večer, až zapadne slunce a on si vzpomene na hvězdnou oblohu, kterou s mladíkem pozoroval, a na konverzaci, kterou společně vedli. Tehdy se pak ponoří do vzpomínek a uvědomí si, že lásku, kterou k němu cítil, už nemůže cítit ani k Felipovi, i kdyby byl jinou podobou totožné duše. Že to vždy bude odlišné. A že mu Felician vždycky bude chybět.

„Konečně jsi tady," vydechl starý pan Carabali, Danteho otec, a syn sklopil hlavu, pokládaje před něj tašku s nepoužitelnými součástkami. Bouři, která se na něj hnala, očekával, věděl, že už mu otec nikdy nepovolí hrát si se strojem a kdyby o to ještě alespoň trochu stál, asi by se klepal strachy, přijímal však svůj osud klidně. Hrdě. Jako král, i když se tak necítil, protože co se muselo stát, to bylo neodvratitelné. Čas plynul tak, jak vždy plynout měl.

„Nepočítej s kapesným, tenhle měsíc, ani ten další, ani nikdy! Splatíš mi to do posledního centu! Ty jsi tak nezodpovědný!"

Nejspíš. Ale ze srdce doufal, že se nenaskytne další chvíle, v níž by jeho nezodpovědnost rozhodovala mezi životem a smrtí.

„Jdeme domů, hned. Nedoufej, že ještě někam půjdeš," zlobil se otec, sbalil si věci, a i s Dantem v závěsu se vydal z kanceláře. Mladík mu neodporoval, což jej sice krapet zaráželo, vztek mu ovšem zatemňoval mysl a on si uvědomoval, že bude potřebovat nový stroj času, nepovede-li se mu opravit ten zničený. Nevěřil synovi, že skříňka pouze spadla, jak tvrdil. Stál si za tím, že si s ní musel hrát víc než předtím, což byla svým způsobem pravda, nemohl ale tušit jak moc.