Rainbowbear /Larry Stylinson

14.

Harry

Ještě nikdy jsem se tolik netěšil na konec pracovní doby. Vážně mám svou práci celkem rád, ale dnes jsem nesoustředěný. Pořád musím myslet na Louiho. Vím, že to zní zvláštně, ale ikdyž znám ho jen pár dní, stýská se mi po něm. A to jsme se rozloučili teprv před pár hodinami. Už se nemůžu dočkat až budeme zase spolu. Ani nevím zda se uvidíme už dneska. Chce mě vůbec znovu vidět? Nemá mě už dost po celém víkendu?

Z těchto destruktivních myšlenek mě vyruší příchozí zpráva.

Louis: I ty mi chybíš. Jestli jsi měl po práci plány, zruš je!😘

V břiše se mi rozletí hejno motýlků. Culím se na mobil jako idiot, ještě že jsem tu sám. Přemýšlím co odpovědět. Co bychom mohli podniknout? Vůbec nic mě nenapadá, ale i to nic chci dělat s ním.

Harry: nemůžu se dočkat! 😘

Louis: moc se na tebe těším 😍

Dořeším poslední záležitost a spěchám domů. Už se nemůžu dočkat až budu zase s Louim. Domluvili jsme se, že se po práci staví doma a přijde za mnou. Stále nevím, co budeme dělat, ale na tom vůbec nezáleží.

O hodinu později slyším na příjezdové cestě auto. Když spatřím Louiho před dveřmi stále v mém oblečení, srdce mi vynechá jeden úder. Je okouzlující, a v mých věcech působí jakoby byl jen můj.

Ještě nestačím nic říct a už mě pevně svírá v objetí.

"Ahoj, chyběl jsi mi." Šeptá mi do vlasů.

"Ahoj, i ty jsi mi chyběl."

"Co si zajít na večeři? Je tu poblíž nějaká restaurace, kterou máš rád?"

"Jistě, co bys řekl na sushi?"

"Jen pokud ho nedělají s avokádem" Lou udělá znechucenou grimasu. A já se musím smát.

"Neboj, mají i bez avokáda. Ikdyž nechápu, co máš proti avokádu?"

"Fuj, 'foking' avokádo. Běž si vzít něco na sebe a vyrazíme."

Zběžně zkontroluju, co mám na sobě. Už jsem se stihl převléknout. Mám kraťasy a tričko.

"Pojď dál, hned jsem zpátky." Moc nad tím nepřemýšlím. Převleču se do věcí, co jsem měl v práci. Louimu se stejně líbili. A sám má na sobě v podstatě to samé a taky moje. Vážně se v hlavě stále vracím k tomu, že to co má na sobě je MOJE! Normálně nejsem takto majetnický, ale ten malý brunet co na mě čeká v obýváku mi už stihl tolik zamotat hlavu. Sotva ho znám a stejně mi připadá jakobych ho znal věky. Neviděl jsem ho pár hodin a už se mi stýskalo jako bych ho neviděl věčnost.

Tohle všechno mi proběhne hlavou za tu krátkou dobu co se převlékám. Nezdržuju se nijak dlouho a už spěchám zpátky za ním.

Pozoruje mě jak spěchám ze schodů a culí se. I já se usmívám. Ty jiskry v jeho oceánově modrých očích mě k sobě přitahují jako magnet. Poslední schod a jsem zase u něj v náručí. Zabořím mu nos do vlasů a pevně ho k sobě tisknu. Nadechnu se jeho vůně a je o tolik omamnější, právě proto že voní jako můj šampon. Toho chlapa si chci označkovat od hlavy po paty a už ho nikdy nepustit. Páni, samotného mě překvapí má myšlenka. Je to už chvíle co jsem měl něco aspoň vzdáleně podobného vztahu, ale nepamatuju si že bych kdy byl takto majetnický.
Zavrtí se mi v objetí, ale já ještě nejsem připravený ho pustit.

"Nechci se tě pustit, chci jen pusu" zamumlá mi do hrudi. Tím mě rozesměje.

Povolím trochu sevření a skloním se k jeho narůžovělým rtům. Navzájem se ochutnáváme jako by to bylo poprvé. Svými rty přejíždím po těch jeho. Chutná po mátě. Mám zavřené oči a vychutnávam si tu směs pocitů, které ve mě to kouzelné stvoření vyvolává. Trochu se odtáhnu, abych se mohl nadechnout. Lou mě chytí za ruku.
"Pojď jdeme se najíst, jinak odsud neodejdeme." Pronese s očima upřenýma na mé rty.

Přidržím mu džínovou bundu a sám si vezmu kabát. Venku sice není úplně zima, ale Lou zmiňoval, že snadno prochladne, a to bych nerad. Poslední kontrola v zrcadle a vyrážíme do restaurace. Není to nijak daleko, takže můžeme jít pěšky.

Držíme se za ruce a já ho vedu poloprázdnou ulicí k restauraci. Je to malý útulný podnik. Prostor je rozdělený do boxů, takže když se posadíme k mému oblíbenému stolu úplně vzadu u okna, máme dost soukromí.

Sedíme vedle sebe. Mám ruku kolem jeho ramen a on mi rukou na stehně pod stolem kreslí nesmyslné tvary. Když máme objednáno, vracím se k tématu co jsme probírali už cestou.

"Myslel jsi to vážně, že bys se mnou chtěl na nějakou túru?"

"Jasně, kamkoli mě zavedeš, ale musíš mi slíbit, že mě nenecháš někde v lese."

Přitisknu rty na ty jeho a jen drobně ho políbím.

"Tebe ztratit nenechám" chvíli se jen díváme jeden druhému do očí. Utápím se v tom rozbouřeném oceánu. Mohl bych tu jen tak sedět a koukat se do těch nádherných očí už napořád. Svět tam venku by mohl explodovat a já bych to pravděpodobně vůbec nepostřehl.

Moje tvrzení potvrdí číšník, když si nenápadně odkašle, aby upoutal naši pozornost. Vůbec jsme si nevšimli, že tu stojí ani to že už před sebou máme jídlo. Nervózně se zasmějeme a poděkujeme číšníkovi.

S chutí se pustíme do jídla. Loui mě krmí svým jídlem a já mu na oplátku dávám ochutnat toho svého. Musíme vypadat jako z romantického filmu. Né, že by mě zajímal názor lidí okolo. Líbí se mi to. Jídlo je výborné.

Louimu zůstane na rtu kapka omáčky, bez rozmýšlení se k němu nakloním a slíznu mu ji ze rtů. Trochu ho to překvapí. Na jídlo na chvíli úplně zapomeneme, protože si mě přitáhne a políbí. Dlaní mě pohladí po čelisti a odtáhne se. Zůstanu na něj omámeně koukat. Ten chlap snad ani netuší co se mnou dělá.

Spokojení, najezení a zahledění jeden do druhého odcházíme z restaurace. Loui si mě drží za pas u sebe a já mám ruku kolem jeho ramen. Domů nijak nespěcháme, je nám příjemně v přítomnosti toho druhého. Jen tak si povídáme. Vyprávím mu o škole, kde jsem studoval. On mi vypráví o městě odkud pochází, a že mě tam musí vzít, protože je úžasné. Sejdeme z hlavní ulice do malého parku s rybníčkem. Procházíme všemi stezkami křížem krážem. V parku jsme úplně sami. Jsme tak zabraní jeden do druhého, že si ani nevšimneme, že se obloha zatáhla, dokud nezačne pršet.

"Měli bychom si pospíšit domů a i tak budeme promoklý na kost."

"No vidíš, i tak zmoknem tak na tom nezáleží" zasměje se Loui. Chytí mě za ruku a začne pobrukovat nějakou mě neznámou melodii. Přitiskne mě k sobě. V jeho náruči se houpeme do rytmu neznámé písně uprostřed parku mezi stromy v dešti. Navede mě do stejné otočky jako ráno. Otočku završí polibkem. Vychutnávam si jeho vlhké rty.  Lou ke mě tiskne pohupující boky. Vzrušení mnou vibruje jako elektřina.

Jsme promoklí na kost, když se od sebe konečně odtáhneme a vyrazíme domů. Běžíme v dešti a smějeme se jako děti.

Lou se ode mě před domem trochu odtáhne. Stydlivě se zadívá do země, což mě překvapí. Zastaví u auta a vytáhne z něj malou cestovní tašku.

"Někdo si dneska věřil?!" Popichuju ho.

"No, víš....trochu jsem doufal, že když tě já pozvu na večeři, mohl bys mě ty pozvat na snídani?" Vychrlí ze sebe nejistě.

"To víš že ano, Boo, počítám s tím. Ikdyž mě trochu mrzí, že už na sobě zítra nebudeš mít celý den něco mého"

Chytím ho za ruku a táhnu do domu, abychom konečně unikli tomu dešti.

Jak se vám to zatím líbí? Zajímá mě váš názor. Komentáře i votes potěší.

Jak se jinak máte? Já se mám fajn, dnes jsem byla čerpat inspiraci v kopcích. Výhoda - žádní lidi 😅
L.