Rainbowbear /Larry Stylinson

18.

Louis

Nevím co mám dělat. Nedaří se mi racionálně myslet. Poblíž nikdo, kdo by pomohl. Do očí se mi začnou drát slzy. Netuším, co si počít.

Vážně panikařím! Vůbec nevím, co se děje.

Harry stále neodpovídá, jen rukou trhne k batohu. Prohledávám kapsy a hledám, co by mu tak mohlo pomoct. Konečně v přední kapse objevím předmět, který by to mohl vyřešit. Je tam inhalátor. Vím, že aby mu to pomohlo musí se trochu zklidnit a vdechnout z něj.

"Curly, zlatíčko musíš se toho nadechnout" podávám mu inhalátor.

Nic.

Co teď?!

Dřepnu si před něj a chytím ho za ramena. Snažím se mluvit jak nejklidněji to jde, hlas se mi láme.

"Curly, musíš se toho nadechnout" zkouším znovu. Přiložím mu tu věcičku k ústům. Hladím ho po paži. Nevím, koho se snažím uklidnit víc. Jestli sebe nebo jeho.

Konečně se Harry nadechne. Neumíte si představit tu úlevu, kterou cítím, když se mu začne vracet normální barva.

"Dě-děkuji" koktá chraplavě Harry.

"Jsi v pořádku? Proč jsi mi to neřekl?" Cítím se provinile, že jsem ho nutil k závodu. Neudělal bych to kdybych věděl, že není zdravotně úplně v pořádku. Vracím se v hlavě k momentům před tím závodem. Ale nemůžu přijít na žádnou indicii, která by napověděla, že Hazzovi nebylo dobře.

"Mám astma, ale záchvat už jsem neměl hodně dlouho." Najednou to vypadá jakoby se Harry snažil uklidňovat mě. Přitom je to on, kdo měl z ničeho nic záchvat.
"Neboj se, o nic nejde. Už jsem v pořádku."

"Nemám tě vzít k doktorovi?
Vážně se cítíš dobře?
Jak často se ti to stává?
Jak poznáme, že to přichází?
Co mám udělat aby se to už nestávalo?
Co mám správně udělat když už se to stane?"
Chrlím otázky jednu za druhou ani mu nedávám příležitost odpovědět.

Harry se nadechne. Už vypadá zase normálně, ale můj tep se stále nesklidil. Role se otočili. Najednou Harry drží za ramena mě a snaží se uklidnit mě.

"Boo, nadechni se" snažím se nadechnout. Přitáhnu si ho do objetí a držím pevně u sebe. Dýchám s nosem zabořeným do jeho krku a snažím se uklidnit. Poslouchám jeho dech. Soustředím se jen na to zda zní normálně.
"Pojď, dojdeme ten kousek do cíle a tam si na lavičce vše ujasníme." Zvedá se pomalu Hazza se mnou stále přitisknutým těsně k němu.

Neustále ho pozoruju. Nespouštím z něj oči. Tisknu ho k sobě za pas. Pomalinku opravdu pomalinku jdeme směrem k rozhledně v cíli. Hazza vypadá, že dýchá normálně. Ale to mi v mých obavách vůbec nebrání. Konečně dosedneme na lavičku. Sednu si obkročmo čelem k Harrymu a přitáhnu si ho na hruď. Takže mi hlavou leží u klíční kosti. Jednou rukou se zapírám abych nás udržel v relativně vzpřímené poloze a druhou mu prohrabuju vlasy. Nenechám ho ani zvážit, že by vystoupal všechny ty schody na rozhlednu.

"Povíš mi co se stalo?" Snažím se znít klidně ale stále mám hlas rozechvělý obavami.
Harry se zhluboka nadechne a spustí.

"Když jsem byl malý diagnostikovali mi astma. Už je to vážně dlouho, co jsem měl nějaký záchvat. I inhalátor nosím spíš ze zvyku než že bych ho běžně potřeboval. Nevím co to dnes způsobilo... ostatní otázky mi budeš muset připomenout."

"Nemám tě vzít k doktorovi?"

"Ne, to není potřeba. Jen si tady odpočineme a budu úplně v pořádku."

Okamžitě začnu googlit jestli je to opravdu tak. Když se i na internetu dočtu, že inhalátor je nejvíc co může v dané chvíli pomoct, trochu se uklidním. Dál však ostražitě pozoruju každý jeho nádech.

"Dá se poznat, že takový záchvat přichází?"

"Většinou ne moc dopředu. Ale začne to jen pocitem, že se nemůžu nadechnout. Stačí použít inhalátor a trochu zvolnit. Dnes mě to prostě zastihlo vážně nepřipraveného. Než jsem stihl zareagovat už jsem nemohl dýchat."

"Už z tebe nespustím oči abys věděl. Odteď se o tebe budu starat 24/7 aby se to už nikdy nestalo. Už se mě prostě nezbavíš a já se o tebe postarám."

Harry se zasměje.

"Vážně?"

"Ano, vážně!"

"Naznačuješ tím, že od teď jsi můj přítel, Boo?" Harry ke mě zvedne ty nádherné oči plné naděje. A mě se to oslovení vážně líbí.

"Bude mi ctí být tvůj přítel, Curly" dám mu pusu na nos. Harry se na mě zářivě usměje. A tak se stalo, že jsme si vyjasnili takovouto důležitou otázku po snad nejděsivějším zážitku, co se mi stal za poslední rok.

"Pojď Příteli, vyjdem se podívat proč jsme to celé absolvovali." Je sladké, jak zdůraznil slovo přítel. Už je to dlouho co jsme byl v nějakém vztahu. Snad jsem ještě nezapomněl jak být dobrý přítel. Ale starost je určitě vysoko na seznamu.

"Ani náhodou, Curly. Ty tu teď se mnou budeš sedět a odpočívat"
Hazza na mě začne dělat psí oči. Nic roztomilejšího jsem nikdy neviděl. Je k zulíbání. Ale zároveň se o něj vážně bojím.
"Zlatíčko, mám o tebe strach. Před chvílí jsi nemohl vůbec dýchat." Hladím ho po vlasech a pusinkuju mu nos.
"Boo, no tak. Teď už víš co dělat a já budu vážně v pořádku. Kdybych se na to necítil nebudu to riskovat."

Ještě chvíli mu trvá než mě presvedčí. Ale nakonec je po jeho a my vážně vystoupáme tu spoustu schodů. Celou cestu ho kontroluju. Vystoupáme až nahoru aniž by se vůbec nějak více zadýchal. Rozhledna převyšuje všechny okolní stromy, takže se nám otevře úžasný výhled do krajiny.

Objímám Harryho kolem pasu a navzájem si ukazujeme co je kterým směrem a kam se má ten druhý podívat. Je to neuvěřitelné. A stálo to za to se sem vyšplhat. Ukazujeme do dálky a už vybíráme na který z kopců v okolí se podíváme příště. Uděláme taky spoustu selfíček.

Harry jedno hned pošle Zaynovi, je to jeho dlouholetý kamarád o kterém mi vyprávěl. Já pošlu Liamovi a Niallovi druhé do společné konverzace. Už párkrát naznačovali něco o tom jak jsem zmizel z povrchu zemského.

Ležíme v trávě a pozorujeme mraky. Harry má hlavu položenou na mém rameni. Užívám si klid.

Bzučení mého mobilu naznačuje, že asi nebylo rozumné klukům poslat fotku jen tak bez komentáře. Messenger se může zbláznit. Cinká mi zpráva za zprávou. Ignoruju zvonění telefonu. Jen si vychutnávam přírodu a objímání toho nejkrásnějšího chlapa pod sluncem.

Jako omluvu za dlouhé čekání, přidávám ještě jednu kapitolu. Asi se všichni schodneme, že jsem Louiho prostě nemohla nechat jen tak panikařit někde uprostřed lesa.

Jak se máte?

Doufám, že se příběh líbí. Vaše votes, názory i komentáře potěší.

L.