Rainbowbear /Larry Stylinson

17.

Louis

Zbytek týdne uplyne v podobném duchu. Všechen volný čas trávíme s Harrym spolu a já bych nemohl být spokojenější. Ráno spolu, no chápejte spíš Harry, nachystáme snídani. Jdeme do práce, kde si při volných chvílích píšeme. Odpoledne vyzvedávám Harryho v práci a jedeme spolu k němu. Skoro to vypadá, jakobych se k němu nastěhoval. Dokonce jsme byli společně na nákup. Poprvé jsme se neshodli, když se jednalo o výběr zmrzliny. Nakonec jsme si koupili každý svoji a pak se o ni stejně podělili.

Než se naděju je tu neděle a náš plánovaný výlet.

Probouzím se přitulený k Harryho zádům. Víc si ho k sobě přitisknu a začnu mu sázet malé pusinky na odhalené rameno. Postupně putuju po jeho šíji až k uchu.

"Šípková Růženko, je čas vstávat" šeptám mezi polibky.

"Mhmm" zabručí ze spaní.

"Curly, zlatíčko celý týden mi vyhrožuješ jak mi dáš do těla, jak se dnes zapotím. Tak vstávej, chci abys mi to předvedl"

Harry zamžourá a našpulí rty pro pusu. Jen letmo se svými rty dotku těch jeho.

"To si piš, že si dnes dáme do těla." S úsměvem na mě mrkne.

"Řekneš mi konečně, kam mě chceš vzít?"

"Nech se překvapit." dá mi pusu na čelo a začne vstávat z postele.

"Jako vážně?!" vstávám taky.

Sejdeme dolů do kuchyně a začneme připravovat snídani. Dnes Hazza chystá vajíčka Benedikt. Celý týden mě hrozně rozmazluje. V kuchyni mě nenechá moc pomáhat, tak jen nachystám čaj, kávu a prostřu stůl. Pak už jen porozuju toho krasavce jak nakládá naší snídani na talířky.

"Děkuju a dobrou chuť" poděkuju mu když přede mne na stůl položí snídani.

"Dobrou chuť i tobě" dá mi pusu na tvář a dáme se do jídla. Pochutnáváme si na té dobrotě a sem tam prohodíme pár slov. Začínám být trochu nervózní z toho že nevím co mě čeká.

"Vážně mi nechceš říct, kam se mě chystáš vzít?" Harrymu věřím ale... prostě ALE... nemám rád nejistotu.
On mi dá ruku kolem ramen a přitáhne si mě k sobě do objetí.

"No dobře, když tak chceš abych zkazil překvapení" rezignuje smutně.

"Fajn... nechám se překvapit." Odpovím trucovitě. Dělá mi radost dělat mu radost. Dám mu pusu na obě tváře a pak přitisknu rty na ty jeho narůžovělé polštářky. Nadšeně vyskočí ze židle.

"Pojď je čas vyrazit"

Oblečeme se do sportovního, Hazza ještě sbalí batohy zkontrolujte zda máme vše co bychom mohli potřebovat jako vodu, svačinku, lehkou bundu... když je s obsahem batohů spokojen jeden mi podá a vyrážíme. Venku je ideální počasí na výlet. Není nijak extrémní horko, obloha je jasná a pofukuje mírný vetřík. Hazza si v autě prozpěvuje s rádiem. Krajina za oknem se vlní a zvedá do vysokých kopců.

Zaparkujeme na poloprázdném parkovišti. Rozhlížím se kolem a hledám jakýkoliv náznak značení, cedulky s trasou, cokoli co by mi napovědělo kde jsme a jak daleko se chystáme vypravit.

"Tudy" naznačí Harry rukou směrem k lesu. Chytí mě za ruku, teplo jeho dlaně v té mojí má zároveň velmi uklidňující a rozrušující účinek. Nevím jak to popsat, je to jakoby mě samotná jeho přítomnost uklidňovala a zároveň probouzela k životu každičký nerv v mém těle. Zastavím se a za ruku, kterou mě se mě drží si ho přitáhnu k polibku. Překvapením trochu zavrávorá a spadne mi přímo do náruče. Tisknu ho k sobě a líbám na ty sladké rty. Odlepíme se od sebe jen proto že už nám dochází kyslík.
Trochu zmateně zamrká a narovná se. Pokračujeme v chůzi. Pěšina se začíná zvedat a terén začíná být náročnější. Kořeny stromů vystupují ze země a přímo vyzývají k zakopnutí. Obdivuju přírodu, ikdyž to nejkrásnější co můžu vidět mě drží za ruku. Začíná tu opravdové stoupání. Pěšina se zužuje a tak se musíme pustit. Jediná výhoda, mám teď krásný výhled na Hazzův zadek v tenkých šortkách. Prohlížím si jeho vypracované nohy. A jak se dalo čekat, zakopnu. Je to jen škobrtnutí.

"Jsi v pořádku?" Otočí se na mě okamžitě Harry a začne kontrolovat zda jsem si nijak neublížil.

"Jen jsem škobrtnul, to není konec světa"

"A kam ses koukal, když né pod nohy?"

"No... víš mám lepší výhled než zem pod nohama" natáhnu se a štípnu ho do zadku. Hazza mi rozcuchá vlasy poplácá mě po zádech a přiměje jít tentokrát prvního. Pokračujeme ve stoupání. Nejdeme ani pět minut, když uslyším že škobrtnul. Rychle se otočím, abych ho zkontroloval. Po zjištění, že je v pořádku propunku v hlasitý smích.

"Mám se ptát, pročpak ty nekoukáš pod nohy?"

"To ten tvůj sexy zadek! Rozptyluje mě." Teď už se smějeme oba.

Dojdeme na rozcestí, kde se cesta trochu rozšiřuje a ani terén nevypadá tak nebezpečně. Zato stoupání je čím dál horší. Zase se chytíme za ruce a vyrazíme. Začínám se potit. Kdo by čekal, že mi dá taková cesta do kopců zabrat. Zrovna míjíme rodinku s roztomilou malou holčičkou. Ta si nás chvíli prohlíží pak se ohlédne na rodiče i ty si prohlédne. Čekám co bude. Nejsem si jistý jak zareagují. Holčička jen pokrčí ramínky a zamává nám. S úsměvem jí oba zamávaní oplatíme. A já se zamyslím.

"Hazza...chtěl by ses někdy usadit a mít děti?"

"Vždy jsem chtěl rodinu"

Rozhovor dál nepokračuje. Jen se na sebe zamyšleně koukáme. Do teď jsme si ani nevyjasnili, jak na tom jsme my dva. Ale umím si představit, že zrovna s Harrym mám rodinu. Trochu se zasním. My dva, culíkaté devčátko a pejsek na nějakém výletu jako je dnešní...jen možná méně zabijáckém. Vážně začíná mě to stoupání zmáhat.

I Harry vypadá ztracený ve vlastních myšlenkách. Kéž bych tak věděl na co myslí. Pohladím ho po tváři. Zamrká a upře své nádherné oči do těch mých. Zase jsme se zastavili. Jen se vzájemně koukáme do očí. Na chvíli úplně ztraceni v tom druhém. Srdce mi buší víc než by mělo. Jen tak se objímáme uprostřed lesa po cestě někam. Políbím ho...

Takto to pokračujeme ještě kus cesty. Jdeme, povídáme si, stojíme, líbáme se. Už začínáme být trochu zpocení a zadýchaní. Lesní cesta se napoji na asfalt a já už vidím mezi stromy prosvítat lesklou stavbu. Předpokládám, že to je náš cíl.

"Poď dáme si závod" vyzvu Harryho. Je to ještě stoupání, ale nahoře si můžeme odpočinout.

"No když myslíš, že mi budeš stačit"

"3...2...1... teď!" Odstartujeme jednohlasně.

Vybíháme společně. Jsem dost soutěživý a taky hodně rychlý. A tak přidám. Už se blížím k mýtině, jsem skoro v cíli. Otočím se abych viděl o kolik jsem Harrymu utekl, ale nikde ho nevidím.

Zastavím se. Trochu znervozním. Vidím téměř až na místo odkud jsme vybíhali a on nikde po cestě. Že by se mě snažil napálit?! To se mi nezdá. Tíživý pocit v žaludku mi napovídá, že se něco děje. Okamžitě se vydám zpátky po cestě a rozhlížím se, kde by mohl být.

V tom uvidím o strom opřenou postavu. Snažím se k němu dostat co nejrychleji. Jsem už dost blízko abych viděl že je celý bledý jen tváře má úplně rudé. Hodně se potí ale nic neříká.

"Co se děje? Jsi v pořádku?" Chytám ho kolem pasu a podpírám. Posadíme se na kraj cesty. Čekám zda mi odpoví. Začínám panikařit. Harry neodpovídá jen víc rudne. Vypadá jako by se nemohl nadechnout. Nevím co mám dělat...

Omlouvám se, že mi to tak trvalo. Měla jsem nápad na kapitolu, ale ať jsem ji psala jak jsem ji psala nebylo to ono... začátek jsem přepisovala minimálně na 6x 🙈

Znáte ten pocit, když máte nápad ale jeho realizace prostě není dostatečná?

Zajímá mě jak se máte?

Doufám, že ten boj stál za to a kapitola se vám líbí. Nebojte se napsat svůj názor.

Votes a komentáře potěší.

Děkuji,
L.