Rainbowbear /Larry Stylinson

27.

Harry

Co se to kurva právě stalo? Jako vážně? Můj přítel si přitančí s nějakou brunetkou, jen tak ji posadí k nám do boxu? A vše je v pořádku? Nikdo nic neřekne? Prostě je úplně normální, že si můj přítel přivede cizí slečnu?

Už jsem se na to nemohl dívat.

Vyběhl jsem z baru, vůbec se nerozhlížel a běžel dokud mi stačil dech. Zatracené astma k tomu všemu! Jsem naštvaný a slzy mi tečou proudem. Téměř jsem stihl tím během vystřízlivět. A až v parku si uvědomím, jak příšerný to byl nápad. Tady jsme spolu přece tančili v dešti. Vyčerpaně dosednu na lavičku, už nemám sílu jít nikam dál. Přes stékající slzy pozoruju rybníček. Je maličký, ale i ta trocha vody mě vždy uklidňovala. Ztrácím se v myšlenkách. Všechno krásné, co jsme spolu prožili a do toho vidina té brunetky, která z něj nespustila ruce. Pokládám si hlavu do dlaní a úplně se poddám svým emocím. Opět se ozývají všechny mé nejistoty. Ten otravný hlásek v mé hlavě šeptá:

'Já ti říkal, že si ho nezasloužíš!'

'Nejsi dost dobrý pro nikoho!'

'Nejsi NIC!'

'Vidíš, nikdy ses mu opravdu nelíbil!'

Vážně s tím bojuju. Nechci ho poslouchat. Nutí mě znovu si ublížit. A to už jsem nechtěl nikdy udělat. Podívám se na zklesle na jizvu na zápěstí. Bojuju se svou vlastní hlavou a mám strach, že prohrávám. Zarývám si nehty do kůže. Snažím se uniknout tomu otravnému hlasu, když uslyším další hlas.

"Omlouvám se." Leknutím nadskočím, vůbec jsem ho tu nečekal. On mě našel? Věděl, kam jít? Myšlenky mi teď víří hlavou ještě zmatenější než předtím. Nepodívám se na něj. Nezvednu hlavu. Nehty si stále zarývám do dlaní. Opatrně položí dlaně na mé a snaží se mě přimět povolit stisk.

"Harry prosím." Šeptá. Jeho sametový hlas zní smutně a trochu vylekaně. Povolím sevření. Louis vezme mé ruce do svých dlaní a políbí každou ranku, kterou jsem si právě nehty způsobil. Když k němu konečně zvednu pohled vidím v jeho očích slzy. Posadí se vedle mě, stále jemně drží mé ruce.

"El byla moje první a poslední přítelkyně vůbec. Byli jsme mladí v podstatě jsme spolu vyrostli. Já byl zmatený. Bál jsem se. Když jsem si to konečně přiznal, bylo to komplikované a bolestivé a hlavně docela pozdě. Po spoustě hádek, bojů a nedorozumění jsme se rozešli. Nebýt Liama a Nialla asi bych tu dnes nebyl." Tu poslední větu zašeptá sotva slyšitelně. "I přes to všechno jsme se snažili zůstat přátelé alespoň nějak. Nevídáme se, jen si občas napíšeme. Kdykoliv se potkáme, je to zvláštní a bolí to. Vždy mě to zasáhne. Zase se cítím jako ten zranitelný nejistý kluk, který se bál že sem nepatří, že je moc jiný. Ten malý kluk který s tím bojoval. Nikdy jsem nechtěl aby moje minulost zranila i někoho dalšího. Mrzí mě že moje neschopnost vyrovnat se s tím působila jinak než jak to všechno ve skutečnosti je. Omlouvám se za to co se stalo. Nechtěl jsem ti ublížit. Vážně mi na tobě záleží. Jsem idiot. Mrzí mě to." Upře na mě své modré oči a tiše prosí o odpuštění. Další slza mi stéká po tváři tentokrát pro tohle sladké stvoření. Palcem mi setře slzu a i on se dá do pláče. Když vidím jak se jeho krásné oči plní dalšími slzami bolí mě z toho u srdce. Beze slov si ho přitáhnu do náruče. Pevně ho obejmu.

"Mrzí mě to" šeptá mi Lou do vlasů. "Odpustíš mi, že jsem idiot?"

Odtáhnu se abych se mu podíval do očí a najednou všechna slova, všechen vztek, pocit zdrady, nedostatečnosti, raněné city  nejsou podstatné. Záleží jen na tom, že je tady. Našel mě, běžel za mnou a dívá se na mě těma oceánu podobnýma krásnýma očima. Beze slov ho políbím. Je to jen něžný dotek rtů. Louimu se na obličeji rozlije ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl. Chvíli nerozumím co dělá, když se odtáhne a začne vstávat. Zmateně na něj pohlédnu. Nespouští ze mě oči a stále s úsměvem mi nabízí ruku. Váhám, nevím co má v plánu, ale i přesto nabízenou ruku přijmu. Přitáhne si mě do objetí a za pobrukování té stejné melodie, jako posledně v tomto parku se mnou tančí v kruzích. Naše těla se k sobě tisknou a i přes všechno co se stalo se u něj v náručí cítím v bezpečí. Cítím se doma. Nepouští mě ani když začne pršet. Déšť smývá prolité slzy, smývá pozůstatky naší drobné hádky.

Přestaneme tančit až když se rozednívá.

"Chtěl bych ti něco ukázat, půjdeš se mnou?" Ptá se nesměle Loui.

Jedna kratší kapitolka. Snad se vám to líbí.

Tak co odpustili by jste Louimu? ❤️

Komentáře a votes potěší.

L.