Rainbowbear /Larry Stylinson

29.

Harry

Myslel jsem, že žertuje. Vážně mě nenapadlo, že to myslí vážně. Pozoruju Louiho, jak se s úsměvem na tváři vrací do ložnice i s kytarou. Teplákové kraťasy má posazené nízko na bocích, holá hruď a ty modré oči upřené na mě. Takto bych ho chtěl vídat častěji. Pohodlně se uvelebí na postel vedle mě. Kytaru si položí do klína. S hlavou skloněnou ke kytaře začne prsty přejíždět po strunách. Skloní pohled dolů a chvíli si pohrává se strunami. S hlavou stále skloněnou na mě přes řasy upře pohled. Pokojem se rozezní melodie, kterou zprvu nepoznávám. Je nádherná a já cítím každý tón. A najednou mi to dojde, že tu melodii znám. To je ta píseň, kterou mi Lou broukal, když jsme tančili v parku. 

"To jsem napsal, když jsme se poznali. Inspiroval jsi mě." šeptá sotva slyšitelně Lou. 

Nemám slov a oči se mi plní slzami dojetí.

"Ach ne, nechtěl jsem tě rozplakat." Okamžitě panikaří Loui. Odkládá kytaru a přitahuje si mě do objetí. "Udělal jsem něco špatně? Nelíbí se ti?"

"Ty hlupáčku, to jsou slzy dojetí. Je nádherná." Široce se na něj usměju. Né že by se mi objetí nelíbilo, ale chci aby dál hrál. "Hraj ještě." Prosím tiše.

Lou mě políbí na čelo a znovu si vezme kytaru. Čas plyne a já se ztrácím v tónech. Některé poznávám a některé předpokládám jsou Louiho vlastní. Další melodii přeruší vibrace telefonu. Nechce se mi ani hnout. Tohle uspořádání je jako balzám na duši, ale telefon nepřestává vyzvánět a kazí atmosféru. Poraženecky se pro něj natáhnu a než to zvednu dám Louimu pusu na nos. Aniž bych se podíval, kdo se opovažuje rušit, zvedám hovor rovnou k uchu. Nestihnu se ani nadechnout a člověk na druhé straně spustí.

"No konečně ani nevíš jak jsme se o vás báli! Proč sakra nezvedáš telefon? Jsi v pořádku? A co Louis, našel tě? Jak jsi na tom? Proč sakra nejsi doma?" Musím se pousmát nad Zaynovou starostí. Konečně se potřeboval nadechnout a tak se i já dostanu ke slovu.

"Taky tě zdravím Ze. Uklidni se. Jsme v pořádku." Zatímco mluvím ozve se zvonek u dveří. Lou se praští do čela a jde otevřít. S mobilem u ucha ho následuju.

Už nemusím nic říkat, všichni naši přátelé stojí ve dveřích a zírají na nás se směsí strachu a naštvání. Bez zeptání se vecpou dovnitř kolem překvapeného Louiho. Je poznat, že se jim ulevilo že jsme v pořádku, ale stále se mračí. Po chvíli ticho prolomí Liam.

"To by vás zabilo napsat blbou SMSku?"

Ještě ani nedořekne větu a už si přisazuje Zayn.

"Napadlo vás vůbec že jsme o vás měli strach?"

Niall už se usadil v křesle a klidným hlasem dodá. "Za to nám dlužíte přinejmenším oběd. A teď se běžte obléct, nemám zájem se koukat jak mi tu polonazí vypravíte co že se včera vlastně dneska stalo."

Lou pořád nic neříká. Vůbec mi to k němu nesedí. Otočím se na něj a konečně si prohlednu i pána domu, kterému se přes práh právě provalila lavina. Vypadá při nejmenším v šoku. Naše banda se mu rozvaluje po obýváku a on se pořád nehnul. Udělám k němu krok a chytím ho za ruku. Tohle zabralo, asi se probral z toho podivného transu. Za ruku ho vedu směrem do jeho vlastní ložnice. Zavřu za námi dveře a pozorně ho zkoumám.

"Haló, Země volá Boo?" Zkouším to vtipem. Nic. Žádná reakce. Vezmu do dlaní jeho tvář a přiměju ho se na mě podívat.

"Lásko, jsi v pořádku?"

"Ach, nechtěl jsem aby ti to tak brzy připomínali. Měl jsem v plánu si tě nejdříve pořádně usmířit..." Konečně reakce, ikdyž trochu vyšiluje. Neposedná slza mu stéká na tvář. Slíbnu ji.

"Hej hej, to je v pořádku. My jsme v pořádku." Něžně ho políbím a přitáhnu si ho do náruče. Pevně se ke mně tiskne.

"Chtěl jsem ti to vše dnes vynahradit." Šeptá mi tiše do ramene.

"HEJ CO VÁM TAK TRVÁ?" přeruší nás vřískot z obýváku.

Ignoruju je a políbím Loua se vší láskou co v sobě mám. Nejdřív nespolupracuje, ale nakonec se poddá naléhavosti a lásce skryté v mých dotecích.

"Vážně jsme v pořádku." Je to od něj něco mezi otázkou a konstatováním.

"Opravdu jsme." Znovu přitisknu své rty na ty jeho, ale jen krátce. "Pojď musíme za nimi, než ti převrátí dům naruby." Oblečeme se a jdeme zpět do obýváku.

"No to vám to trvalo." Ozve se Niall

"Nedržkuj, už máš vybranou donášku nebo jste nás vyrušili jen tak?" Uleví se mi když slyším že Lou je zpátky.

"Už máme i objednáno. A ty platíš."

"No jak jinak." Protočí oči Louis.

"Tak a teď detaily. Co se pak dělo? Jste v pohodě? Výlet pořád platí?" Okamžitě spustí Zee, ještě než si sedneme.

Jen si povzdechnu. A začnu vyprávět o co kluci včera přišli. Lou se ke mně celou dobu tiskne tak že mi málem sedí na klíně. Hlavu má skloněnou k mému rameni a jemně mě do něj kouše. Jen neochotně se ode mně odlepí, když zazvoní poslíček s jídlem.

Všichni mají konečně plné pusy a tak přestali klást otázky. Spolknu poslední sousto a dodám to nejdůležitější.

"Výlet platí, tak teď vypadněte se vyspat ať máte dost síly. S Louim vás vyzvedneme zítra v 8 mým autem."

"No jo, už vám necháme soukromí, hrdličky."

Rozloučíme se a konečně jsme zase sami. Jen se zavřou dveře Lou mi skočí do náruče. Prsty mi zajede do vlasů a přitáhne si mé rty k polibku.

Hlásím se s novou kapitolou. Snad se vám líbí. Doufám že jste na mě mezitím nezapomněli.

Názory a votes jsou vítány.

L.