Song without words - Larry Stylinson

1. To a beloved son☑️

Ahoooj!
Po hodně dlouhé odmlce jsem zpátky s další fanfikcí, doufám že se vám bude líbit

„Loui, zlatíčko, potřebujeme s tebou mluvit!" křičela na mě ze spodního patra máma.
Nepřipadá v úvahu, abych za ní nedošel, protože máma je ten typ člověka, ke kterému mám respekt. Každopádně se mi to momentálně úplně nehodilo. Pročítal jsem si noty Klavírní sonáty č. 32 od Beethovena, kterou jsem potřeboval do týdne umět.

Ano, hraji na klavír, už od svých čtyř let, kdy mě začal učit rodinný přítel Jake Wheeler, kterému jsem neskonale vděčný za všechny základy, které mi dal.

Dnes je to přesně třináct let, co jsem poprvé zasedl za klavír. Chtěli jsme to oslavit jak s Jakem, tak i mou nynější učitelkou Trashleyovou. Ta mě učí už deset let, a neměnil bych. Přestěhovala se z LA sem do Londýna asi před třemi roky, aby si rozšířila obzory. Je to profesionálka, nejlepší v našem okolí. Taky si za to hodně účtuje, kdyby se mí rodiče nevěnovali podnikání právě v oblasti hudby, tak bych asi chodil do kroužku na naší škole, který je se vší úctou zbytečná ztráta času.

Noty jsem založil a s povzdechem vstal z postele. Cestou jsem se ale zastavil před zrcadlem a vyhrnul si tričko. Mé břicho snad břichem ani nebylo, viděl jsem tak akorát svá žebra.

Tím, že jsem věčně za klavírem nebo se učím, nemám už čas na nic. Tudíž ani na formování své postavy. Ze stresu ani nejím, takže jsem poměrně dost vychrtlý. Mámu to trápí, a proto mi podstrkuje samé nezdravé věci, avšak já moc dobře vím, že kdybych si dal jednou, dal bych si podruhé a příliš bych přibral. No a takhle je to se mnou vždycky. Brečím nad svou postavou, a nad tím, že takového mě nikdy nikdo nebude chtít a přitom s tím nic nedělám.

S mým osobním životem mám lehce problém. Jen jednou jsem asi dva měsíce chodil s Lindou, další klavírní šílenkyní, se kterou nám to ale vůbec neklapalo. Necítil jsem tu bláhovou zamilovanost, o které všichni mluví. Čeho jsem si ale všiml bylo to, že jsem se jednou přistihl u toho, jak zírám na mé spolužáky ve sprchách po tělocviku. Jsem tedy snad homosexuál? Nikdy jsem se nad tím nezamýšlel ani neměl nutkání to zjišťovat.

Po spádu myšlenek u zrcadla jsem to hodil za hlavu a doslova seběhl schody k našim. K mému překvapení zde již seděla paní Trashleyová se svou kupou papírů, které běžně nosila a širokým úsměvem. Ten na její tváři není vidět často, na našich hodinách si totiž zachovává svůj profesionální výraz.

„Dobrý den paní Trashleyová," spustil jsem, „Jake nedorazí?" Oba se důvěrně znali, troufal bych si i říct, že kdyby Trashleyová nebyla vdaná, skončí spolu.

„Ahoj Louisi, bohužel, vzkazuje ti, že jej to velice mrzí, že tu nemůže být, obzvlášť u tak velkého oznámení, ale je nemocný." Celou tu dobu na mě i s neskrývaným nadšením dívali naši. Byl jsem značně zmatený. „Počkat, cože, jaké velké oznámení?" Mamka vstala a chytla mě za rameno: „Loui, ty jsi byl vždy takové nedočkavé dítě. Prvořadně slavíme tvou dlouhou cestu hry na klavír, tak se pojď v klidu najíst." Moc mě tím neutěšila, ale neodporoval jsem a zasedl ke stolu.

Pochutnávali jsme si na pečeni, a musím říct, že i když mám s jídlem vztah takový jaký mám, tak tohoto bych se mohl utlouct. Smáli jsme se, povídali si o tom, jaký jsem byl jako dítě, jací oni byli jako děti, zkrátka o všem.

Abych byl upřímný, v jejich přítomnosti se cítím mnohem lépe než ve společnosti mých spolužáků a vrstevníků.

Nevím, moc mě nebaví ten jejich styl zábavy, alkohol, drogy a sex na jednu noc. Nikdy jsem nepochopil, co jim to do života dá. Radši budu hrát na klavír, užívat si uchu lahodící tóny a myslet na svou budoucnost.

Na mé škole, gymnáziu, nemám žádné kamarády až na tu nejlepší.Amy, černovláska malého vzrůstu s pihami, krásnými vlnitými vlasy a čokoládovýma očima, je jedinou, která mi rozumí a sdílí stejný životní styl. Hraje na housle a je v tom sakra dobrá. Společně trávíme dost času ve zkušebnách našeho domu, kde hrajeme a smějeme se. Zkrátka tím žijeme.

„Tak na ten zatracený klavír!" zvolal táta se sklenicí šampaňského ve vzduchu. Už byl lehce na mol, ale to on je věčně. Přichází už tak z práce, a jeho kocovina spočívá v tom, že po nás křičí. Naštěstí ale ani na jednoho nikdy nevztáhl ruku.

„Ano, na mého jediného milovaného synka!" Mamka také pozvedla skleničku, a my se přidali. Byl to hezký moment, že oslavují můj úspěch. Že jsou na mě pyšní. Jsem v této rodině a okolí šťastný.

„No, ale pořád mi dlužíte vysvětlení, co mi chcete oznámit?" řekl jsem s opravdovou zvědavostí. Paní Trashleyová se začala hrabat ve svých papírech, až vytáhla jednu obálku. Podala mi ji se slovy: „K tvému obrovskému úspěchu na soutěžích jsme toto zařídili s tvým ředitelem." V tu chvíli jsem byl nedočkavější než kdy dřív, obálku jsem tak doslova roztrhl.

„Přečti to nahlas," vyslovila nadšeně máma dřív, než jsem si sám stihl cokoliv přečíst.

„Milý Louisi Tomlinsone, za váš úspěch a reprezentaci školy v celostátních soutěžích ve hře na klavír, jsme se s vaší učitelkou paní Trashleyovou rozhodli, že vám zařídíme třítýdenní praxi u prestižního profesora hry na klavír Harolda Edwarda Stylese ve Walesu , a to v termínu prvních tří týdnů měsíce října. O finanční výdaje a ubytování se nestrachujte, pan Styles se sám nabídl, že vám ubytování a kapesné zajistí. Nicméně, je nutné, abyste i tam chodil do školy, tudíž budete docházet do "The English school of Wales." Podrobnosti o vašem odjezdu a všech vašich dotazech vyřešíme později. Gratuluji! Jaremy Lawlite."

Nemohl jsem tomu uvěřit. Myslel jsem, že jsem jen v nějakém bláhovém snu. Dělají si srandu!? Pan Styles byl mojí největší životní inspirací. Je tak schopný, a když hraje, je to jako kdyby se vznášel v oblacích a vás si přibral k sobě. A já mám už za týden být pod jeho křídly!? Oh, život je tak úžasný.

„Děláte si legraci!? Vyrazili jste mi dech, to jsem opravdu nečekal. Jste nejlepší na světě!" S dopisem v ruce jsem všechny unáhleně poobjímal, a neustále si ty řádky četl dokola, abych si byl jistý, že to je doopravdy.

„Loui, jsem na tebe tak pyšná, ty si to zasloužíš! Věřím tomu, že se ti za ty tři týdny změní život," plakala maminka štěstím. Byl jsem za ni tak neskutečně vděčný.

„Děkuju vám nekonečně paní Trashleyová! Víc už jste pro mě snad udělat nemohla, a to vám nadosmrti nezapomenu. Opravdu, děkuji," řekl jsem dodatečně a paní Trashleyová jen odvětila: „Není za co Louisi. Nemám jiného studenta, který by si to zasloužil více. Profesor Styles je to nejlepší, co ve Velké Británii , ba celé Evropě můžeš mít. Doufám, že toho využiješ na sto procent, a to co ti předá mi posléze ukážeš a nikdy nezapomeneš."

„Slibuji, opravdu ano!"
Stay tuned

Adgambery28