Song without words - Larry Stylinson

4. Close your mouth ☑️

„Chlapče, bude se vystupovat," promluvila na mě letuška a já pomalu rozevřel své oči. Nevěřil jsem vlastním očím, že už jsme tady a pomalu na mě šel stres. Vzal jsem si své příruční zavazadlo a pomalu jsem se vydal směrem z letadla. Stál jsem v nekonečně postupující řadě a modlil jsem se, abych byl co nejrychleji venku. Jakmile jsem sestoupil schody z letadla, zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu. Byl jsem vděčný, že už jsme na zemi a nic se nám nastalo.

Když byli všichni z letadla venku, nastoupili jsme do autobusu, který nás odvezl k hale, kde jsme měli naše zavazadla. V dané hale bylo hrozně moc lidí, kteří se bezmocně snažili dostat ke svým kufrům, avšak já jsem neměl sílu ani náladu se přetahovat s dalšími osmdesáti lidmi a proto jsem rezignoval a sednul si na lavičku a čekal, než tam bude volno.

Po necelé půl hodině už to vypadalo celkem nadějně a proto jsem si vzal všechny své věci a šel si k jezdícímu pásu vzít kufr. Jakmile jsem ho uviděl, rychle jsem ho vzal a odešel směrem k východu.

V příjezdové hale jsem se postavil a rozhlížel se jestli neuvidí někoho s cedulí s mým jménem. Chvílí jsem rozhlížel, když v tom jsem zahlédl menší nabarvenou blondýnku s onou cedulí. Posbíral jsem si věci a vydal se jejím směrem.

„Jé ahoj, ty asi budeš Louis, že? Já jsem Jude, moc mě těší," představila se mi a energicky mi potřásla rukou. Pozitivní energie z ní přímo sršela a už teď jsem byl jistý, že spolu budeme vycházet.

„Ano jsem, taky mě těší," řekl jsem a ze široka se na ni usmál.

„No, půjč mi ty tašky, odneseme to do auta," navrhla a já samozřejmě souhlasil.

Probrali jsme všechny zavazadla a společně je vynesli ven na parkoviště. Procházeli jsme obrovským bludištěm z aut, až jsme došli k černému Range Roveru. Očividně má pan Styles vysoké příjmy, když si tohle všechno může dovolit. Naskládali jsme všechno do kufru, nasedli jsme a konečně vyrazili.

„A ty jsi dcera pana Stylese?" nervózně jsem se zeptal a začal si mnout rukáv trika. Takhle mluvit s cizími lidmi je pro mě obvykle problém, ale rozhodl jsem se, že musím vystoupit ze své komfortní zóny.

„Jop, nevlastní, někdy to tedy není úplně výhra, ale jo," zachechtala se pohodila vlasama dozadu.

„A kolik ti je?" Zeptal jsem se znovu a v duchu se poplácal po rameni, protože mi to opravdu šlo.

„Osmnáct, ale hodně lidí mi říká, že na to vůbec nevypadám," měla pravdu, vypadala hrozně mladě a vůbec bych ji 18 netipoval.

Zbytek cesty probíhal ve stejném duchu. Vedli jsme příjemnou konverzaci a při tom jsem se kochal výhledem z okna. Byl nádherný podzim. Projížděli jsme hustým lesem, který hrál všemi barvami. Lehký větřík pročesával koruny stromů a shazoval listí, které se vířilo u kraje silnice.

,,Tak jsme tady," řekla Jude a zaparkovala auto k vysokému stromu před domem. Už z okna jsem viděl, jak nádherný je dům. Obrovská prosklená budova s dřevěno-kamenným obložením stojící uprostřed lesa bylo něco úžasného.

Vyložili jsme moje věci a šli po kamenném chodníku ke vchodu. Jude vytáhla klíče a nimi odemkla vysoké dřevěné dveře.

Mým očím se naskytla taková nádhera, že jsem tomu skoro nemohl uvěřit.

Vysoké dřevěné stropy, které měly mezi sebou taktéž dřevěné trámy celému domu dělaly podpěru. Skleněná okna sahajícím až po strop, ze kterých byl výhled na velikou zahradu, které dominoval obrovské jezero. Schody byly celé z dubového dřeva a zábradlí bylo ze skla lemované kovovým doplněním.

Obývací pokoj byl sladěn do černo dřevěna. Celému pokoji dominovala velká černá sedačka, která byla naproti velkému kamennému krbu. Avšak nejvíc mě zaujalo nádherné ebenové křídlo. Bylo kouzelné. Klapky byly úchvatné a celé bylo naprosto čisté, bez jediného smítka.

Hned vedle obýváku bylo obrovská kuchyně s černou kuchyňskou linkou a velikým dřevěným stolem. Celou kuchyň objímaly skleněné stěny a ze stropu viselo mnoho samostatně visících žárovek. Byla to prostě nádhera, a já myslel, že se snad z toho rozbrečím.

,,Zavři tu pusu, nebo ti do ní vletí moucha," zasmála se odněkud Jude.

,,Tak se mi nediv, když máte tak úžasný dům," odpověděl jsem a otočil se jejím směrem.

,,To víš no, táta si na to hodně potrpí. A teďka pojď za mnou. Odvedu tě do tvého pokoje." Přikývl jsem a vydal se za ní.

Vyšli jsme po schodech a došli do patra, kde byly čtyři místnosti. Ta naproti schodům byla ložnice jejich rodičů, hned vedle pokoj jejího bratra Joshuy, třetí místnost byl můj pokoj a poslední pokoj byla ložnice její vlastní.

Jude mi kvůli plným rukám otevřela dveře a oba jsme vešli dovnitř. Pokoj byl jak jinak nádherný. Uvnitř byly vysoké dřevěné skříně se stolem a židlí. U dveří byla manželská postel, která měla za sebou jedinou plnou zeď, jinak zbytek byl ze skla.

,,Tak co, líbí?" zeptala se Jude a posadil se na úhledně ustlanou postel.

,,Je to nádhera. Než jsem sem přijel, myslel jsem si, že jsem viděl všechno, ale dneska jsem se přesvědčil, že ne," uchechtl jsem se a posadil se vedle ní.

,,Tak já tě tu teď nechám. Máma s Joshuou přijedou za chvíli a táta až večer, takže máš času dostatek." Zvedla se z postele a odešla někam pryč.

Já jsem tam ještě chvíli seděl a díval se na tu nádhernou přírodu. Byl jsem unešen vším, co jsem dnes viděl a co jsem zažil. A to to byl teprve jeden den.

Když už mě nebavilo jenom sedět, tak jsem se rozhodl, že si půjdu vybalit. Jako první jsem si uložil všechno mé oblečení na police do skříně a pověsil si oblek na ramínko. Boty jsem si vyskládal ke stolu a jako poslední jsem si vytáhl všechny své noty a fotku mě s Amy, kterou mi dala k mým 16. narozeninám. Tu fotku jsme pořídili, když jsme byli společně na pouti u nás v Londýně. Byl to nádherný den a moc rád na něj vzpomínám.

Najednou mě ze vzpomínek probral zvuk přijíždějícího auta a to značilo, že paní Stylesová s Joshuou přijeli. Převlékl jsem se do svetru, trochu si projel vlasy rukou a sešel do obývacího pokoje, abych se s nimi mohl seznámit.

,,Dobrý den paní Stylesová. Já jsem Louis Tomlinson, moc mě těší," představil jsem se a postavil se naproti ní s nataženou rukou.

,,Jé, já jsem Jocelyn. Moc mě těší mladý muži. Jsem moc ráda, že jsi tady s námi. Prosím tykej mi." Jocelyn byla nádherná žena. Měla krátké tmavé vlasy a modré oči s dlouhými černými řasami. Je to opravdu dáma. Byla oblečena ve společenských kalhotách, měla černé lodičky a tmavě zelenou blůzu. Byla velice sympatická a já pevně doufal, ať je ten pocit vzájemný.

,,Louisi, tohle je můj syn Joshua." Jocelyn mi představila svého syna, který stál kousek za ní. Joshua opravdu vypadal, že bude stejného věku jako já, což mi velice vyhovovalo, protože alespoň trochu lépe zapadnu do kolektivu.

,,Louisi, je něco co vyloženě nejíš nebo máš na něco alergii?" zakřičela na mě Jocelyn z kuchyně. Bylo od ní opravdu hezké, že se takhle ptá.

,,Ne, nemám. Sním všechno," řekl jsem a došel za ní a posadil se na židli u stolu.

,,To jsem ráda. Za hodinu přijde Harry a potom všichni společně povečeříme."

Ahooj!
Už se nám zase rozšířil okruh postav, už jich moc více nebude, protože kolem těchto se to bude otáčet nejvíce.
Stay tuned

Adgambery28