Song without words - Larry Stylinson

9. Happy relationship☑️

Nyní jsem si již kladl otázku: Co já tady mám sakra dělat? Upřímně jsem nenalézal odpovědi. Ano, s Am si zase zavolat můžu, ale ne na moc dlouho. A jiný zdroj zábavy tu pořádně není.

To mě nutilo se zamyslet nad tím, co vůbec dělám doma, abych se nenudil. Krom toho mého klavíru asi nic. Žádný sport nedělám, ani se neangažuju v jiném kroužku. Občas doma pomůžu mamce, když je táta zrovna opilý, anebo jsem s Am. To je vše a je to asi docela smutné. Měl bych si najít i nějaký jiný koníček.

Můj spád myšlenek naštěstí narušil očekáváný příchod Jocelyn a Joshuy, za což jsem byl celkem rád, třeba budeme dělat něco společně.

„Ahojte," pozdravil jsem je mezitím co jsem scházel schody. „Ahoj Louisi, tak jak sis užil svou první hodinu?" zeptala se hned Jocelyn. „Ale jo, musím říct, že jsem moc spokojený. Dává mi to hodně, věřím, že se budu vracet jako úplně jiný člověk. Pan Styles je úžasný učitel," vysoukal jsem ze sebe, i když v nitru jsem cítil ještě větší radost. „Tak to jsem ráda, upřímně, byl bys asi jediný, co by s mým mužem jako učitelem nebyl spokojený," řekla vesele a já se zasmál. Možná jen ze slušnosti. Ale každopádně věřím jí to, jen blbec by na něj nadával.

Obrátil jsem se ale na Joshuyu, co mezitím, co se mnou mluvila Jocelyn zkoumal obsah lednice, se slovy: „A co ty máš dnes na plánu? Co tu tak běžně děláváte?" Otočil se na mě a odpověděl: „Co bych dělal na tvém místě taky nevím, ale já si půjdu zaběhat na mé oblíbené lesní stezce, zaposiluju, a půjdu spát. A najím, to je jasné." „A taky učit si zapomněl říct!" zakřičela pobaveně Jocelyn z šatny. „No jo, jasně," zabrblal si pod nosem Joshua.

Začal jsem vnitřně plakat, že se tady unudím k smrti. Ani nevím, co mě to napadlo, ale zeptal jsem se: „A můžu si jít zaběhat s tebou?" Joshua si mě změřil pohledem, ale slušně odpověděl: „No, sice nevypadáš na to, že bys to dělal běžně, ale proč ne, aspoň uvidíš naši hezkou přírodu." „Ale prosím tě, vždyť není ani jeden týden, co bych si nezaběhal. Proč bych jinak byl tak hubený?" zazubil jsem se na něj. „Pravda. Tak ať si za deset minut dole, poběžíme tak tři kilometry, to máme za dvacet minut maximálně zmáklé."

Vykulil jsem na něj oči, ale přikývl jsem a vyšel si do pokoje se převléct. Lhal jsem mu? Ano, neběhal jsem už hodně dlouho, naposledy ve škole v červnu. A to on chce do půl hodiny zaběhnout tři kilometry!? Asi to moje astma nezvládne. Ale radši to hecnu než abych se tady nudil.

Vyběhli jsme si pomalu nahoru lesem, po kamenité stezce vedoucí do kopce. Po chvíli Joshua nasadil vyšší tempo, a já nechtěl zůstat pozadu, a tak jsem se mu vyrovnal. Naštěstí jsme brzy kopec vyběhli a já získal výhled, který mě naprosto omámil. Viděl jsem Soul z výšky, v celé své kráse ve svitu pomalu zapadajícího slunce. A to mi nedalo, tak jsem udýchaně řekl: „Hej počkej, to si chci vyfotit, ať mám na co vzpomínat." „Ale mně se čekat nechce, však mě doběhneš, snad ti moc daleko neuteču, drž se stezky," řekl Joshua za stálého běhu.

Po asi deseti fotkách z různých úhlů jsem konečně vyběhl, abych dohnal Joshuyu. Už jsem uběhl snad kilometr, ale on stále v nedohlednu. Zdálo se mi to divné, a mé plíce už začaly také skomírat. Nechtěl jsem se ale ztratit, tak jsem ještě přidal, abych ho konečně dohnal.

Brzy jsem jej už zahlédl, a chtěl na něj zavolat, ať už počká, že to opravdu nezvládám. Už už jsem z kapsy tahal inhalátor, ale v tom jsem se skácel k zemi, udeřil se do hlavy a nic si dále nepamatoval.

Vzbudil jsem se s ostrou bolestí hlavy v neznámém prostředí, což mě donutilo vystřelit do sedu, ale brzy jsem si uvědomil, že jsem v domě Stylesů. A to v ložnici manželů.

„Proč jsem tady Jude , proč ne u sebe?" zeptal jsem se pomalu Jude, která seděla na okraji a ustaraně se na mě dívala, to samé Joshua, který stál nad ní.

„Jé, to jsem ráda, že už jsi se vzbudil. Jsi tady, protože jak si spadl, tak tě Joshua našel, zavolal tátovi, a společně tě pak odnesli sem. Tahle místnost je nejblíž schodišti, neměli už sílu tě přenést až dozadu." No do háje, to jsem pokazil. To je fakt trapné, že druhý den na stáži u Harryho Stylese mě musí on sám odnášet z lesu potom, co jsem zkolaboval. Výborně Louisi.

„Ale ale, běžec už se probral?" ozvalo se za dveřmi, do kterých následně vstoupil Harry. „Ehm, jo," řekl jsem nervózně, fakt jsem se cítil trapně. „Neboj se, nejsme na tebe naštvaní, jenom už asi neběhej, ano?" V jeho tónu jsem cítil pobavení, což se mi líbilo, že to bral takhle.

Než jsem ale stihl cokoliv říct, přišla Jocelyn a vyhrkla: „Tobě to jako přijde vtipné Harry? Vždyť ten ubohý chlapec si mohl něco udělat!" S těmi slovy ho odstrčila z cesty a přišla k posteli, kde mě vzala za tváře. „Jak ti je zlatíčko, už je to dobré? Nebrali jsme tě do nemocnice, mysleli jsme, že to tvoje stříkátko bude stačit." „Ano, už je mi úplně dobře, jen prosím léky na bolest hlavy, jestli máte?" „Určitě, Jude, dojdi do lékárničky pro něco."

Chvíli jsme tam trapně byli v tichu, až to Harry prolomil: „No nic, snad ti bude co nejdřív lépe, mám o tebe starost. A Jocelyn, můžeme si jít promluvit ven?" Ta si jen povzdechla a za mého slabého „díky" odešli.

S Joshuou jsme se celé té situaci začali smát, až pak přišla Jude, která mi donesla ony léky a vodu na zapití. Dal jsem si a už věděl, že brzy bude lépe. Chtěl jsem nějak navázat konverzaci, a tak jsem se opatrně zeptal: „Ehm, vaši rodiče asi nejsou v nejšťastnějším manželství, že?"

Oba se na sebe podívali a povzdychli si. Začal jsem své otázky litovat, ale brzy mi Jude odpověděla:„Opravdu to chceš vědět? Je to takhle už dlouho, táhne se to od dob, jak jsme byli malí." „Ano prosím, pokud vám to samozřejmě nevadí." Joshua si poposedl a řekl: „Tak se pohodlně usaď, protože tohle bude na dlouho."

Ahooj!
Kdo by to byl čekal, že asi moc happy ve vztahu manželé nebudou ty jo.. co může být příčina?
Stay tuned,

Adgambery28