Song without words - Larry Stylinson

17. His words☑️

„Jenom jsem ti chtěl říct, že bych tě zítra chtěl vzít s sebou na mou školu. Prohlédl by sis ji a zahrál před mými studenty. Co ty na to?"

Jeho slova mě donutila se z jeho klínu zvednout a zamyslet se. To mi to vážně říká až dnes, den předem?! Jako ano, jsem zvyklý hrát před publikem, dokonce před obrovským publikem, nejvíc před asi pěti stovkami lidí, ale to je něco jiného, o těch událostech jsem věděl měsíce dopředu a mé introvertské já mělo dostatek času se na to připravit. A teď?

„Později si mi to říct nemohl?" poznamenal jsem jízlivě a odsunul se od něj. Nevěřícně na mě zíral, jako kdybych ho zaskočil. Vždyť je to logické ne, že to chci vědět dřív než pár hodin před tím. Jeho následná reakce mě ale zaskočila víc než já jeho. Pevně mě chytil za ruku, strhl k sobě a obličeje nám přiblížil do bezprostřední vzdálenosti. „Nezapomínej, že ty jsi tady zadarmo a učí tě jeden z největších virtuosů dnešního světa, ale ty stejně budeš nevděčný spratek, který bude ke mně drzý kvůli té největší blbosti? Chlapče, ano, hlavu si mi pomotal dost, ale vyskakovat si nade mnou nebudeš. Jak jsem řekl, tak bude, ta otázka "co ty na to?" byla jen řečnická. Nečekal bych, že si této nabídky nebudeš vážit Louisi." Ruku mi hrubě odhodil do mého klína a odvrátil svůj zrak.

Byl jsem jako kdyby mě polili studenou vodou. Vážně jsme se před chvílí mazlili a teď jsem od něj dostal vynadáno? No to si nenechám líbit.

I když jsem ze sebe chtěl udělat drsňáka, že beze slov odejdu, stejně jsem to nezvládl, a jakmile jsem se vytratil z jeho dohledu, začaly se mi po tvářích opět koulet slzy. Je to šílené, že jsem za poslední týden toho nabrečel víc než kdy jindy. A kdo za to může? Láska. Láska je strašně hezká věc, ale taky kurva náročná a život komplikující věc. Já vím, v životě každého se vyskytují nějaké strasti, ale mě přišlo, že je toho na mě prostě moc. Jediné, co mě momentálně uklidňovalo, byly slova, na která jsem si vzpomněl, že mi vždycky říkávala babička: „Bůh dává nejtěžší zápasy svým nejsilnějším vojákům." Při vzpomínce na ni jsem zavzlykal ještě víc.

Nevím, jak dlouho jsem na schodech seděl, pamatuji si jen, že jsem plakal a přemýšlel nad celým svým životem, nad mámou, nad tátou, nad klavírem, nad Am a neméně nad Harrym. Nechtěl jsem si připustit, že ten muž, do kterého jsem se zamiloval, aniž bych se tomu pokoušel bránit, mi obrátil celý život naruby. Myslím věčně jen na něj, na naše krásné chvíle, ale taky se nad tím celým naším osudem trápím a hlavně nad naší dnešní roztržkou. Nemám je rád, vždycky mi to hrozně citově ublíží.

Slyšel jsem klapnutí dveří, Jocelyn a Joshua dorazili domů. „Ahoj všem!" zakřičel Joshua z předsíně. Slyšel jsem Harryho kroky, které si to mířily z místnosti pryč, až jsem uslyšel: „Ahoj lásko." Následovalo mlasknutí polibku. To mi nedalo, a prostě jsem si musel nechat ublížit ještě víc a uviděl jsem, jak jdou ruku v ruce s Jocelyn do kuchyně. Harry se nedbale rozhlížel na všechny strany, až jsme se očima asi na sekundu setkali. Myslel jsem třeba, že toho nechá, když mě spatří, ale on si ji ještě přitáhl k sobě a ovinul paži okolo jejího boku.

To byla moje poslední kapka. Opravdu jsem si myslel, že v ten moment asi vyskočím z okna. Odplazil jsem se po kolenou do svého pokoje a tam jen bezvládně ležel na podlaze. Neměl jsem sílu už na nic a na nikoho, ani na žádný světa bol. Chtěl jsem si jen žít svůj poklidný život mladého muže z Londýn. Chtěl jsem sem jet, abych se naučil něco víc na klavír, a jak to dopadlo? Ležím tu kurva na zemi a jsem naštvaný na ženatého muže, že své vlastní ženě projevuje lásku. No není to psycho?

Došel jsem k tomu, že toho muže nikdy nepochopím. Reálně nechápu, že mi jednu hodinu vykládá, jak má strach, že ho opustím, když pak zas udělá tohle? Udělal mi to jako pomstu za to, jak jsem byl drzý? Vždyť to ani tak nemohlo být, k učitelům v Londýně jsem stokrát drzejší. Opravdu ho nechápu a pomalu začínám uvažovat, že už ho asi nikdy nepochopím.

Bylo vtipné, že mě ani nikdo nesháněl. Slyšel jsem zvenku slyšet cinknout devatenáctou hodinu, takže už dávno museli být po jídle. Možná jim Harry něco nakecal, doufám, že třeba Jocelyn řekl o tom, že jsem se ho pokoušel svést a že za vše vlastně můžu já.

Stále jsem už asi třetí hodinou ležel na zemi, když vtom mi někdo zaklepal na dveře. Wow, tak možná si vzpomněli, že tu mají studenta klavíru. Sázel jsem boty, že to bude Jude, ale mýlil jsem se. Ona osoba se nezdráhala si vyslechnout, zda řeknu dále nebo ne a vešla. Z vůně, co se rázem do místnosti vlinula, jsem již toho neznámého odhalil. Harry.

„Prosím tě, můžeš mi říct, jak dlouho už se válíš po té zemi? Nachladneš," řekl a s těmi slovy se mě pokoušel přetočit na záda, aby mi viděl do obličeje. Nechal jsem se, ale tiše podotkl: „Zase si mi přišel jen vynadat?" Harry si povzdychl, lehl si vedle mě, ale nedotýkal se mě. „Právě proto tu jsem Lou. Uvědomil jsem si, jak moc tě má slova mohla ranit a začalo mě to trápit. Omluv mě, neměl bych se na nic vymlouvat, ale někdy se prostě neovládnu. Hlavně jsem si o tobě nemyslel, že dokážeš i prskat, já myslel, že jen vrníš." Posledními slovy si to zachránil, uchechtl jsem se jim. Opět jsem nahodil ale vážnou tvář a pozvedl se, abych se otočil a opřel na jeho hruď. Nekladl tomu žádný odpor.

„No budiž, ale co to mělo znamenat s tou Jocelyn? Ano, vím, že je to bizární ti nadávat, že si prokázal lásku své manželce, ale když si mi doslova hodinu před tím řekl, že k ni cítíš jen malé něco a ke mě všechno, jak si ji pak mohl takhle obletovat? A ještě, když jsme se setkali pohledy? Udělal jsi mi to naschvál?" Měl jsem úplně sucho v ústech, jaký jsem měl strach, co nastane.

„Popravdě ne, neudělal jsem ti to naschvál, potřeboval jsem Jocelyn ujistit, že se nic neděje. Mám takové nemilé tušení, že ona už ví, co se možná děje. Už jenom tím, že ji prosím, ať se s Joshuou vrací až když budeme mít po hodině, to jsem se žádným studentem nikdy nedělal, byli vždycky doma."

Nedalo mi to a musel jsem okamžitě vyhrknout: „Takže já budu navždy tvé tajemství? Co chceš dělat, až nastane můj odjezd? Ukončíme to, jako by se nic nedělo?" Harry se zamračil, ruku mi dal přes rameno a přitiskl si mě k sobě. „Neřešme to teď prosím. Užívejme si toho všeho dokud to máme." Už jsem byl opravdu dneska unavený, a tak jsem neprotestoval a užíval si toho opojujícího pocitu, že jej mám u sebe a cítím jeho dech, vůni jeho kůže a že se jej můžu dotýkat a dokazovat mu tak svou lásku k němu.

„Jo a neboj, zítra tam samozřejmě půjdu. Těším se, až poznám tvé studenty budu jim moct předat kus sebe."

Ahooj!
Velká emotional rollecoaster, ale důkaz, že všechno nějak nakonec vždycky vyjde! I v našich životech.
Stay tuned,

Adgambery28