Song without words - Larry Stylinson

22. I thought you liked me☑️

Celý zbytek vyučování jsem přemýšlel nad Harrym. Co se mohlo stát tak vážného, že musel zrušit hodinu? Třeba to nebylo nic vážného a já to jenom zbytečně hrotil, ale nic by se nemělo podceňovat. Doufal jsem, že se všechno dozvím ve správný čas a všechno se vysvětlí. 

Avšak i když jsem se snažil si podvědomě namluvit, že všechno bude v pohodě, mě svíral neskutečný stres. Bál jsem se a nemohl dočkat konce hodiny, až budu moct Harrymu zavolat, co se stalo. Naštěstí zbývalo necelých pět minut do zvonění, což mě lehce na moment uklidnilo. 

Jakmile jsem uslyšel zvonění, vyletěl jsem ze třídy jako střela a odběhl na záchody. Vytočil jsem Harryho číslo a čekal než mi to vezme. Zvonilo to jednou, dvakrát, čtyřikrát, šestkrát a stále nic. Zkusil jsem to ještě třikrát a stále bez odezvy. Tahle situace mě ještě víc vyvedla z míry a já se naplno rozklepal. Svezl jsem se zády o zeď na zem a hlavu schoval do klína. Zadíval jsem se před sebe a snažil se soustředit na jedno místo, které jsem hypnotizoval pohledem. Hruď se mi rychle zvedala a já se modlil, ať to nedojde tak daleko, abych musel použít inhalátor, který jsem k mojí smůle nechal zrovna doma. 

Najednou mi v ruce začal bzučet telefon, na kterém bylo Harryho jméno a já to okamžitě zvednul. 

,,Haló," řekl jsem udýchaně a telefon si přiložil k uchu. 

,,Zlato, jsi v pořádku?" ozvalo se z druhé strany a já úlevně vydechl přebytečný vzduch z plic.

 ,,Ano. N-nebo spíš ne," přiznal jsem, protože jsem věděl, že by stejně poznal, kdybych lhal. 

,,Promiň, že jsem se ti neozval, ale jsem v nemocnici," po jeho slovech jsem vytřeštil oči a znovu se rozklepal. Strašně jsem se o něj bál a jeho odpověď tomu moc nepomohla.

 ,,C-co se stalo, jsi v p-pořádku?" Malé slzičky se draly na povrch, ale já se je snažil co nejvíc rozmrkat. 

,,Jsem v pořádku broučku, ale jsem tu s mojí babičkou, protože omdlela a moje matka ji odvezla do nemocnice." Ani slovy jsem nedokázal popsat, jak se mi ulevilo, když jsem se dozvěděl, že mu nic není. 

,,Mám za tebou přijet?" vypadlo ze mě okamžitě a pomalu jsem se zvedl ze země. 

,,Jak chceš, ale nemusíš, já to tady zvládnu," řekl a zhluboka si povzdechl. I přes telefon šlo slyšet, jak je napjatý a ve stresu. 

,,Já dojedu. Chci tam být s tebou." Nad svou odpovědí jsem skoro nepřemýšlel a hned se rozhodl jít ho povzbudit. 

,,Jsi úžasný, zlato. Adresu ti pošlu do zpráv. Jo a je to kdyžtak paní Cann, máma se tak jmenovala za svobodna." I když jsem ho neviděl, cítil jsem, že se usmívá a to mě udělalo momentálně šťastným. 

,,A je tam někdo s tebou?" Přecejenom. Bylo by trochu divné, kdyby tam byl s celou svou rodinou a já tam z ničeho nic přišel. Proto jsem se radši ujistil. 

,,Nemusíš se bát. Můj strýc s dětmi odjeli asi před půl hodinou. Jsem tu jenom já." ,, Dobře, tak za chvíli jsem tam, ahoj." Po této větě jsem položil, telefon si schoval do tašky a vydal se k zastávce, která stála před školou.

Po necelých deseti minutách přijel autobus a já nastoupil dovnitř. Vytáhl jsem si kartu, abych mohl zaplatit, ale na terminále se mi stále objevoval nápis PLATBA NEPŘIJATA. Začal jsem být lehce zoufalý, protože jsem u sebe neměl jiné peníze a já opravdu za Harrym musel jet. 

,,S dovolením," pronesl někdo za mými zády a já ustoupil. Hned jsem si všiml vysoké chlapecké postavy s červenými vlasy. 

,,Cole," řekl jsem a chlapec se otočil mým směrem.