Song without words - Larry Stylinson

7. First day ☑️

Po mém, dle ostatních neuvěřitelném výkonu, jsme si ještě chvíli povídali. Sám Harry se rozpovídal o všem, co za svou klavírní kariéru zažil. Že začínal ve stejném věku jak já, že studoval po celém světě, u všech těch nejlepších, aby jednou mohl být jedním z nich. Je mi neskutečnou inspirací, protože v životě myslím dosáhl všeho, čeho chce. Má úžasnou kariéru, peněz mraky, úžasnou rodinu, krásný dům, a je obdivovaný celým světem. Co mu tak může scházet? Já myslím že nic. Chci být jednou jako on.

„No nic, myslím, že by tady někteří měli jít na kutě," řekl Harry se sklenkou vína a pokýval na nás dva. „Zítra chlapci vstáváte do školy, Louisi, nastav si budík na sedm hodin, o půl osmé vás Jocelyn hodí do školy." Kývli jsme na souhlas a společně odešli do vrchního patra.

Už sám ve svém pokoji jsem sebou spokojeně plácl na postel a přesvědčoval se o tom, že to není jenom sen. Opravdu jsem právě teď v posteli vedle místnosti, kde spí sám Harry Styles? Opravdu mě zítra čeká klavírní hodina s tímto mistrem? Zdálo se mi to jako nemožné, nicméně všechno tohle reálné je. A jsem to já ten vyvolený, který toto všechno prožívá. Jak já miluji svůj život.

„Lou? Nerad ruším, ale zapomněl jsem ti předat tohle," ozvalo se zpoza dveří, ve kterých se následně objevil Joshua. V ruce třímal hromádku oblečení. „To není školní uniforma, že ne?" zeptal jsem se zoufale. „Je to tak, bohužel," řekl pobaveně Joshua. „Ale no tak, vždyť tady v Wallesu nošení uniforem tak běžné není, ne?" Jeho úsměv se stále rýsoval. „Není, ale táta mě dal na soukromou školu. Už už jsem byl zapsaný jako prvňáček do školy státní, ale táta náhle zbohatnul, a tak mě přeložil na soukromou. Ale je to tam docela fajn." Nechápal jsem moc, jak to myslí s tím náhlým bohatstvím, ale nechal jsem to tak. Poděkoval jsem a už jsme si dali dobrou noc.

Už jsem taky chtěl jít hned spát, ale potřeboval jsem si ještě vyčistit zuby, bez toho neusnu. Koupelnu mám vzadu přes chodbu, kterou když jsem překračoval, uslyšel jsem hlasitý smích zespod. Harry. Má zvědavost mě přemohla, a tak jsem nahlédl přes zábradlí, co se děje. Harry se tam, opět s vínem, díval na jakousi komedii.

Úsměv mu hrozně slušel. Doufám, že i já zítra budu jeho zdrojem, až mě opět uslyší hrát. Věřím, že ano, protože když už mě tak pochválil dnes, tak zítra určitě taky.

V nádherně prostorné koupelně jsem si umyl ty zuby a už v pyžamu se vydal do postele. Jak jsem ale otvíral dveře ven, málem jsem dostal infarkt. Těmi dveřmi jsem potácejícího se Harryho málem srazil. „Jejda, omlouvám se, nechceš pomoct dojít do ložnice?" zeptal jsem se ze slušnosti, vypadalo to totiž, že toho vína měl víc než dost.

On mě chytil za rameno, což ve mně trochu hrklo, protože jeho dotek byl teplý a smyslný. „V klidu Lewisi, není nic, co bych nezvládl. Šup do postele, dobrou noc a krásné sny." Ani jsem se nesnažil ho opravit, že se takhle nejmenuji, tak jsem jenom kývl, byl jsem neschopen slov.

Kradmo jsem se v posteli této situaci zasmál a zalehl. Chvíli jsem se převaloval, až jsem si uvědomil, že bych měl dát vědět někomu domů, že je všechno v pořádku. Úplně jsem na to zapomněl, jak jsem z toho tady úplně paf. Napsal jsem teda ještě rychle mamce, že je všechno v pohodě, a že první dojem výborný. Am musím zítra zavolat, preferujeme radši spolu mluvit než si psát. A pak už jsem se brzy vydal do říše snů.

***

Ráno mě probudil můj otravný budík, ale jakmile jsem se vzpamatoval, že nejsem doma, tak jsem vystřelil jak šipka. Vstal jsem, vlétl do koupelny, omyl si obličej, vyčistil zuby a učesal. Už tak bylo čtvrt na osm. Budu muset začít vstávat dřív.

V pokoji jsem se převlékl do uniformy, musím uznat, že je mnohem hezčí než jsem očekával, takže mi nakonec ani tak nevadilo, že ji budu muset nosit každý den.

Dole v jídelně už byl Joshua i Jocelyn. „Dobré ráno," řekl jsem při vstupu do místnosti a usadil se na své místo, kde už na mě čekala míchaná vajíčka s talířkem zeleniny a čajem.

„Dobré ráno i tobě, Lousi," spustila Jocelyn, „doufám, že tě taková snídaně neurazila, dneska jsem vstala o něco později, tak jsem nestihla něco většího." Co může být na snídani většího než tohle? „Vůbec ne, vždyť já doma snídám tak misku cereálií s nejlevnějším džusem co v Londýně najdete, tohle je oproti tomu luxus," odpověděl jsem a už se ládoval vajíčky. „Jejda, tak to se neboj, to u nás nehrozí, běžně dělám švédský stůl, i pro Harryho, ale ten jel dneska do práce dřív." A tím vlastně odpověděla na mou nevyřčenou otázku, kde je.

„Pojďte kluci, už máme pět minut zpoždění, táta by nebyl rád!" křičela od hlavních dveří Jocelyn. Upřímně jsem záviděl Jude, že se stále válí v posteli. Studuje prý práva na výšce, takže do školy chodí až odpoledne.

Do školy to autem trvalo tak patnáct minut. Přece jen, jak mají ten dům v lese, mimo město, tak než se do něj člověk dostane, to trvá. Zaparkovali jsme hned vedle budovy oné soukromé školy, která stojí na jedné z hlavních tříd Soulu.

„Tak se mějte kluci dobře, a hlavně ty Lousi, ať je tvůj první školní den tady začátek něčeho pěkného," popřála mi Jocelyn a oběma dala pusu na tvář. Cítil jsem se milovaný a vítaný, Jocelyn je dobrá žena.

Už jen já a Joshua jsme vyrazili do hlavních dveří. Před nimi mi ještě Joshua věnoval povzbuzující úsměv a už nás vcucl hluk a dav studentů. Musím říct, že uvnitř to bylo skoro tak krásné jak u Stylesovývh doma. Velké prosklené prostory, moderní učebny, hezké skříňky.

„Pojď, věci si dej do mojí skříňky, momentálně tu prý žádné volné nemají. A kolektivu se taky neboj, věřím, že tě moje parta přijme. Jen si z tebe možná budou trochu utahovat, že neděláš žádný sport, ale to neřeš, to oni jen tak," ujišťoval mě Joshua před vstupem do třídy.

„Nazdar borci!" zvolal na ně, když jsme vyšli a já přesně věděl ke komu mluví. Fotbalisti tady vypadají úplně stejně jak v Londýně. Hromotluci s umaštěnými vlasy, kteří nosí každý den ty stejné mikiny školního klubu.

„No čau Joshi, koho to zas vedeš?" řekli s posměchem, když spatřili i mě. „To je Louis, další ze studentů, kterého si tatínek předvolal k hodinám, Louisi, toto je Derek, Anthony a Carl, moji kamarádi a spoluhráči ve školním fotbalovém týmu." Se všemi třemi jsem si potřásl rukou.

„Tak doufám, že to s tebou nedopadne jak naposledy s Tatianou," řekl mi ten poslední, Carl, a já se trapně zasmál. To vážně byla ta příhoda s tou Ruskou tak nezapomenutelná?

„Neboj se, neplánuju s Louisem mít sex ty blázne!" zakřičel mi přes rameno Joshua až se mi naježily vlasy. Zasedli jsme dozadu do plné třídy lidí, které jsem po těchto třech ani neměl zájem poznat. Zlatá Amy a naši fotbalisté.

Ahooj!
Máte taky podobný pohled na fotbalisty jako Louis? Já ano xd
Stay tuned,

Adgambery28