Song without words - Larry Stylinson

12. What happened? ☑️

Pomalu se blížila třetí hodina a já začal být děsivě nervózní. Pochodoval jsem po místnosti sem a tam a v hlavě si vytvářel všemožné scénáře, které by se dnes mohly stát.

Co když bude naštvaný? Co když mě bude chtít poslat zpátky do Londýna? Co když se mu hnusím?

Byl jsem mimo. Nesnášel jsem se za to, jak mi funguje hlava a na co myslím. Všechno jsem vždy zbytečně hrotil a teď tomu není jinak.

Z mého hlubokého myšlení mě vyrušil zvonek od domovních dveří. I když jsem vůbec netušil, kdo to může být, šel jsem dolů, abych dotyčnému mohl otevřít.

,,Ahoj Louisi, omlouvám se, jestli jsem tě od něčeho vyrušil, ale zapomněl jsem si doma klíče, takže jsem musel zazvonit."

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem to nečekal. Harry je pán domu, takže se není až tak moc čemu divit.

,,V pořádku, jen pojď dál," jakmile jsem to dořekl, dal jsem si v duchu facku. Výborně Louisi, teď si ze sebe udělal totálního idiota. Řekl jsem si v duchu. Harry se tomu lehce zasmál a následoval mě do obýváku.

,,Jak ses dneska měl?" zeptal se mě a pohodlně se posadil do křesla. Vypadal uvolněně a já si hned vzpomněl na včerejší večer.

,,J-jo, šlo to," vykoktal jsem ze sebe, i když jsem neměl sebemenší důvod.

,,To je fajn," odpověděl a mile se na mě usmál. Zbožňoval jsem jeho úsměv a pokaždé, co ho přede mnou ukázal, měl jsem pocit, že se mi podlomí kolena.

,,Každopádně, nebudeme dneska zdržovat, protože včera jsem toho moc neudělali," mírně si odkašlal a na tváři se mu objevil úšklebek.

,,Takže pojď a rozehraj se."

Celou hodinu, bylo skoro, až na mé hraní, hrobové ticho. Byl jsem z toho nesvůj. Harry se po mně sem tam podíval a to bylo vše. Nedotýkal se mně, neopravoval, jenom seděl a sledoval mé hraní.

Měl jsem strašné nutkání se hned teď zvednout, jít k němu a začít ho líbat. Touha ve mně zesilovala, ale nemohl jsem to udělat. Prostě nemohl.

Harry byl pro mě nedosažitelný cíl, i kdybych se ho snažil pokořit sebevíc.

,,Výborně, pro dnešek by to stačilo," pronesl z ničeho nic a já se k němu otočil čelem.

,,Takže už můžu jít?" zeptal jsem se a pomalu si sbíral noty ze stojanu.

,,Asi jo," na souhlas jsem kývl a odkráčel směrem ke schodům.

,,Počkej," řekl najednou a já se zastavil.

,,Pojď sem," jak řekl, tak jsem udělal. Došel jsem k němu a stoupl si přímo před něj. Chvíli se na mě díval a následně obmotal svoje ruce kolem mého pasu a hlavu si schoval do mého hrudníku. V ten moment jsem měl pocit, že snad vybouchnu štěstím. Byl jsem jako v sedmém nebi.

,,Dneska toho bylo moc," zašeptal mi do náruče a víc si mě k sobě natiskl.

,,Co se stalo? " zeptal jsem a dal mu svoje ruce do vlasů, abych ho v nich mohl vískat.

,,Jocelyn je zase odtažitá a mě už to strašně nebaví," odpověděl a zvedl svůj zrak ke mně. Já jsem ho jenom dál hladil ve vlasech.

,,To bude v pořádku, musíš tomu věřit," řekl jsem a chtěl jsem odejít, ale Harry neměl v plánu mě pustit. Chytil mě za ruku a začal mi na ni klást jemné polibky. Zavřel jsem oči a snažil se vcítit do toho pocitu na maximum.

,,To je tak špatné, tak moc," pronesl mezi polibky, kterými mě stále obdarovával.

,,Já vím," přitakal jsem a otevřel oči. Něžně jsem se na něj díval a snažil ho uspokojit pouhým pohledem.

,,Ani nevíš, co se mnou děláš." Z těch slov mi přeběhl mráz po zádech. Bylo neuvěřitelný, co se mnou dělá pouhých pár slov.

,,Co?" zeptal jsem a přistoupil k němu ještě blíž. Chtěl jsem to vědět. Potřeboval jsem zjistit, co se mu honí hlavou, když mě vidí, když stojím přímo před ním.

,,To ti nemůžu říct. Přestal bych se totiž ovládat," odpověděl a následně mě pustil.

,,Tak přestaň," řekl jsem a svěsil ruce k tělu. Sám jsem nechápal, co za slova ze mě vychází.

Byl jsem vystrašený a zmatený zároveň. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Za ty dva dny se toho opravdu mnoho změnilo a já jsem potřeboval vědět, co se to děje.

,,Nemůžu, opravdu ne. Nedopadlo by to dobře," s těmito slovy se zvedl a odešel do jiné místnosti. Nečekal jsem ani minutu a okamžitě se vydal za ním.

,,Ale proč? Já to nechápu. Proč mi to tedy všechno děláš? Proč říkáš ty věci, které říkáš? Proč mě líbáš, když tedy nechceš? Jestli to je kvůli tvé rodině, pochopím to, ale už to prosím nedělej! Nechci aby tvá rodina trpěla a nechci trpět ani já." Byl jsem zoufalý a vlastně jsem nedokázal říct proč. Bylo to všechno hrozně rychle. Moc věcí za krátký čas.

Z pocitu nevědomosti a stresu se mi spustily slzy. Nenáviděl jsem brečet před někým, ale teď to prostě na mě přišlo a nehodlal jsem s tím nic dělat.

,,Neplač prosím." Harry to ani nedořekl a už mě svíral v ochranářském objetí. Chtělo se mi brečet a utéct, ale jeho ruce mě nedokázaly pustit.

,,Nemůžu ti to říct," řekl a odtáhl se ode mě. Zase se mnou navázal oční kontakt a já se cítil jako včera. Jeho oči skenovaly celou mou, od slz zmáčenou tvář. Chtěl jsem vědět proč, ale uvnitř jsem cítil, že není ten nejlepší čas se na to ptát.

Ještě chvíli se na mě díval, když v tom najedou spojil naše rty v jedno. Nechápal jsem co se děje. Byl jsem jako v transu. Nedokázal jsem se skoro ani pohnout. Byl to neuvěřitelný pocit. Byl jsem toho celý unesený, avšak potřeboval jsem víc, chtěl jsem víc, proto jsem se rozhodl, že tomu půjdu naproti.

Začal jsem lehce spolupracovat a svými rty pohnul proti těm jeho. Bylo to nádherné. Nebylo to sice dlouhé nebo nijak vášnivé, avšak stačilo to.

,,Promiň mi, jestli jsem tě vystrašil, to jsem opravdu nechtěl," řekl a pohladil mě jemně po líčku.

,,Vůbec ne," usmál jsem se a ještě mu rychle věnoval dětskou pusu, než jsem odběhl nahoru do pokoje. Nechal jsem ho tam stát, ať si to vyloží jak uzná za vhodné.

Zabouchl jsem za sebou dveře a začal pištět jako malá holka. Byl jsem opravdu šťastný.

Ahooj!
Věci už se nám lehce přiostřují, ale to je teprve začátek..
Stay tuned,

Adgambery28