Dračí bojovnice

X. kapitola

Lady Keen zalapala po dechu a podlomily se jí nohy. Kdyby jí kapitán nezachytil, tak by skončila na zemi. Posadil ji na stoličku a nabídl jí sklenici vody, kterou s povděkem přijala. Těžce dýchajíc a usrkávajíc vodu, seděla na židli a ovívala se rukou, jelikož u sebe neměla svůj vějíř. Fren nebyl o nic míň vyveden z míry, jen mu nebylo na omdlení, ale byl spíše zmatený. „Cože?“ vypadlo z něj nakonec naprosto nechápavě. Gilbert otevřel dlaň a poskytl mu pohled na útržek z jeho kabátce. „Tohle bylo nalezeno v komnatě sira Goebbelse, budiž mu nebesa milostiva. Je to útržek vašeho oděvu, což ukazuje na vás, jakožto na pachatele téhle ohavnosti.“ lady Keen vzlykla: „Frene, proč? Já myslela, že jsi jiný než ostatní z tvého rodu, ale...“ zbytek slov zanikl ve vzlycích. „Ještě to není jisté, lady Keen. Zatím je pouze podezřelý, nemusí být stejně krutý jak Beleffové.“ uklidňoval ji Gilbert a nenápadně gestikuloval, aby ji odvedli pryč, protože zde nepotřeboval bědující uplakanou ženu. Teď lady Keen šla bez pobízení a přijala nabízený kapesníček.

Fren sledoval, jak plačící lady Keen odvádí pryč. Nevěděl, co má dělat. Takhle to přece být nemělo. Měl ji sem doprovodit a pak se zase s ní vzdálit a teď je najednou podezřelý z vraždy někoho, koho ani nezná. Že by se její plán pokazil? Určitě ho zachrání. Vždyť mu při jednom z letů slíbila, že ať se mu stane cokoli, tak ona ho vždycky ochrání. Tehdy vypadala, že po něm touží, ale on se v ženách nikdy nevyznal, takže si nebyl jistý. Ano. Naira mu rozhodně pomůže. Teď ale byl poslán do cely a výslech byl odložen.

Nebyl si jistý, jak dlouho trčel v té zatuchlé tmavé celé a vyděsil se k smrti, když se z jednoho ze stínů odloupla černá postava. Vydechl úlevou, když zjistil, že to je Naira. Bílé vlasy měla schované pod černou kapucí, takže snadno splynula s temným okolím. „Promiň mi to, můj plán se zhroutil. Nevěděla jsem, že tak brzy zjistí, že je po smrti,“ zašeptala. „Už mám ale nový plán, jenže nutně potřebuji, aby ses přiznal, že jsi ho zabil. Vím, zní to absurdně, ale věř mi, díky tomu bude lehčí tě odsud dostat.“ natáhla k němu ruku a on ji stiskl. Pohlédl jí do očí a viděl, jak na něj posmutněle kouká. Bylo mu jí líto. Ano, sice zabíjela a teď zavraždila někoho dalšího, ale i tak byla pouze mladá dívenka. Přitáhl ji až ke mřížím a svůj obličej dal těsně k jejímu. „Udělám cokoli mi řekneš.“ zašeptal. Chvíli si hleděli hluboko do očí, až se Fren v těch jejích začal pomalu utápět. Byly tak nádherné, jako dva plamínky, které žhnou životem. „Miluju tě“ ta dvě slova vyšla z Naiřiných úst a Fren ji přitáhl ještě blíž. Jejich rty se setkaly. Prvně jen ostýchavě, ale vzápětí už z toho byl vášnivý polibek.

Naira se jemně odtáhla. „Už musím. Hledali by mě. A nezapomeň, že se musíš přiznat, jinak ti nepomůžu. Kdyby se ptali, proč jsi ho zabil, tak kvůli dluhu vůči tvému otci. Nesmíš se bát, i kdyby tě vedli na popravu, tak věř, že tě zachráním.“ pohladila ho po tváři a zmizela ve stínech. Fren se pro sebe usmál. Ano, nemýlil jsem se. My dva jsme pro sebe stvoření.

Fren se řídil Naiřiným rozkazem a při výslechu přiznal, že toho Goeblese (nebo jak se jmenoval) zabil. Následovně byl odsouzen k smrti. Kat mu měl za tři dny setnout hlavu. Naira ho už nenavštívila, ale dle jejích slov 'i kdyby tě vedli na popravu' předpokládal, že to bude něco na poslední chvíli. A tak jediné, co mu zbylo, bylo čekání.

V den popravy ho vyvedli ze tmy a on byl několik chvil oslepen sluncem. Když se konečně rozkoukal, naskytl se mu pohled na vyvýšené dřevěné pódium, na kterém stál špalek se žlábkem pro hlavu a krk. Byl to dost děsivý pohled, ale klid v jeho nitru to nenarušilo, protože věděl, že dnes ještě nezemře. Pohled mu sjel k tribuně, kde ho nenávistně sledovala Jednoočko. Kousek od ní seděla i lady Keen, která byla zavěšená do nějakého muže, jenž ji utěšoval. V její tváři se odrážel smutek a zklamání, jenže obojí byla pouhá maska. Její pohled se střetl s jeho a on zahlédl odlesk vítězství. Rty, které se před pár dny dotýkaly těch jeho, neslyšně pronesly nějaké slovo. Poté lady Keen pohled odvrátila, jakoby ho už v životě nechtěla vidět. Co to bylo za slovo? Ptal se Fren sám sebe. Nebyl si zcela jist, ale měl dojem, že to bylo neboj nebo počkej. Nebo se pletl?

Okolo stál dav, který pokřikoval na Frena různorodé urážky. Ten by se nedivil, kdyby si většina přihlížejících pohled na popravu koupila za nemalou sumu, protože kdo by to nechtěl vidět? Když došel až na místo své popravy, tak se mu v hlavě začaly rodit pochybnosti. Jak ho Naira zachrání? Co když se něco pokazí? Jeho klid se začal rozpadat a očima nervózně prozkoumával okolí a hledal cokoli, co by naznačovalo jeho záchranu. Nenašel nic. Určitě má Naira vše tak dokonale skryté, že ani já to nepoznám. Ujišťoval sám sebe, ale pochybnosti mu v hlavě dále hlodaly.

Dav se postupně utišil a nějaký vyšňořený muž začal předčítat jeho rozsudek: „Přítomný Fren Beleffa je obviněn z vraždy místního pána Goebbelse Montese. Obvinění přijal, a proto byl odsouzen k trestu smrti. Tímto vyzývám ty, kteří chtějí něco dodat, aby to učinili teď, nebo ať navždy mlčí.“ Zde mluvčí učinil pauzu a přelétl dav očima. „Smrt vrahovi!“ ozvalo se odněkud z davu a postupně se přidávaly další hlasy, až burácelo celé shromáždění a chvíli trvalo, než se je povedlo znovu uklidnit.

Fren položil hlavu na špalek. Ten vyfintěný páprda cosi ještě odříkal a dav se párkrát rozhlučel, ale to ho už nezajímalo. Pohlédl znovu směrem na lady Keen. Právě si sušila slzy a muž vedle ní jí něco šeptal. Nevypadala, že by se ho nějak chystala zachraňovat. Náhle Frenovi došlo co bylo to bezhlesné slovo, které jí vyšlo z úst. SBOHEM. A pak Frena obklopila temnota.