Dračí bojovnice

XVII. kapitola

Aernen vystoupil na denní světlo celý a otočil hlavu k Naiře. „Proč jsi sem dovedla tohohle muže?" zeptal se. Naira mírně nadzdvihla šavli a on pochopil. I když nebyl velký, tak se Aernen vztyčil jak nejvýše mohl a shlédl povýšeně na Derneyho. Všichni stáli bez hnutí a čekali, kdo bude ten první, který prolomí nastalé ticho.

„Úžasné," pronesl Derney. Naira si nakročila, aby mu podřízla hrdlo, ale ihned ztuhla, když jí došel význam těch slov. „Už chápu, proč jsi se mě snažila zbavit. Tohle to vysvětluje. Aspoň jsem před smrtí viděl něco tak nádherného." Derneyho slova zasáhla Nairu tak, že nevěděla co si počít. Stála ztracená ve známém světě a nechápala, jak někdo může zůstávat takhle klidný i na pokraji smrti. Mysl jí vypovídala poslušnost, a proto vyhrkla první věc, která jí přišla na jazyk: „Nemluv o něm jako o věci!"

Naiřino srdce bušilo jako o závod a rozum odmítal přijmout fakt, že existuje někdo, kdo si zamiluje draky. Ne, vlastně to není až tak neobyčejné. Ten otřesný vrah, který kdysi zapříčinil smrt její Daischter, se nechal unést krásou těch tvorů. Fren se jmenoval? Ano, Fren taky projevil úžas nad draky. Jenže to mu vsugerovala ona, nepřišel na to sám. A Derney tu teď stojí poprvé před opravdovým uměním přírody a usmívá se, jako by to byla nejnádhernější bytost, kterou kdy spatřil. Může zabít někoho, kdo sám dokáže ocenit tohle překrásné stvoření? Ne, ona musí! Žádný člověk se nesmí potulovat po světě s tak vzácným tajemstvím!

Její čepel zazvonila o dračí šupiny, které jí náhle stály v cestě k tomu lidskému krku. Súženými zornicemi pohlédla do očí nad ní. „Ještě ne, je tu něco, co se bude v budoucnu hodit." Naira jen přimhouřila oči. Taková odpověď se jí nelíbila. Nebyla jasná a vlastně nic neříkala, i když odpovědí byla. Zrakem sjela na lidskou postavu zmateně stojící za dračí tlapou. „Dobře," odfrkla si pohrdavě, „ještě s námi chvíli zůstaneš." 

„Kam zmizel???" vyjekl Derney, když vyrazili. „Si myslíš, že se draci neumí skrývat? Nebýt iluzí, tak je lidé už dávno pobijí." Naiře v hlase stále doznívala nechuť k tomu, že člověk, který o dracích ví, je stále naživu. A ne díky jejímu rozhodnutí. Derney se nadechl k další otázce, ale když zahlédl Naiřiny oči metající blesky, tak raději zase vydechl. Chtěl vědět vše o dracích, ale tahle žena nevypadala zrovna vstřícně. Pro větší bezpečí začal zkoumat místa, kde by mohl být drak. Prohlížel okolí a hledal známky jakéhokoli pohybu. Uviděl jen pár ptáčků poskakujících v trávě a taky motýla hledajícího květinu. Žádné známky po přerostlé ještěrce s křídly. Jak ho tedy mohl zahlédnout ten pasák z Kordern? Nedávalo to smysl. Otočil se k Naiře a vyslovil svou otázku nahlas.

Naira překvapeně zamrkala. To ji vůbec nenapadlo. Byla tolik nadšená z toho, že konečně nalezla někoho sobě blízkého, že jí tohle nepřišlo na mysl. Stočila pohled na neviditelné stvoření a tázavě naklonila hlavu na stranu. Obláček páry jí byl odpovědí. „Toho dne tam byl druhý drak," překládala, „to on byl mladý a hloupý, že ulovil ovci a nekryl se při tom iluzí. Kam se ten drak poděl?" Poslední věta už nepatřila Derneymu ale Aernenovi. „Na sever."

Nakopnutý kámen Naiřinou nohou odletěl daleko před ně. Pokaždé, když se zeptala, kam draci zmizeli, kam Aernen cestuje či nějak podobně, tak odpovědí bylo Na sever. Nikdy se už však nedozvěděla, co tam je. Ať kladla otázky jak chtěla, dostalo se jí jen mlčení nebo neuspokojivá a pro ni už otřepaná fráze 'sever'. Lezlo jí to na nervy. Proč by to ksakru nemohla vědět? To je až takové monstrum, že se jí začínají štítit i draci?

Cesta probíhala bez větších problémů. Jediný zádrhel byla Derneyho zvědavost a stále pokládané otázky. Naira by putování popsala i za nudné. Tak trochu jí chyběla vyhrocenost, která panovala ve vyšších kruzích a které se teď stěží mohla účastnit. Někdo však její osud řídil tak, že se její chuti po dobrodružství dostalo uspokojivé odpovědi.

Uběhla už nějaká doba od toho, co vyrazili v nesourodé skupince drak, člověk a stvoření trochu od obojího. Naiřiny vlasy začaly postupně přecházet zpět do čistě bílé a její otrávenost společností se čím dál víc prohlubovala. Ne, že by k Derneymu cítila odpor, ale jeho každodenní přítomnost beze změny jí začala pomalu lézt na nervy. Potřebovala změnu. A to jí nabídlo město Oras.

Derney se vrátil do jejich malého tábořiště s nakoupeným jídlem, ale Naira si okamžitě všimla, že se ve městě stalo něco víc. „Co tě tak vyděsilo?" zeptala se s úsměškem. „Ále, jen mají divné tradice, nic závažného," dostalo se jí odpovědi, která ale ještě více vzbudila její zvědavost. S vyčkávavým úsměvem si opřela hlavu o ruku a nevině zamrkala. Derney si povzdychl, neměl na vybranou, buď to řekne dobrovolně, nebo to z něj bude násilně vypáčeno.

„Mají slavnost zabití draka a berou to dost vážně, takže všude visí výzdoby mrtvých draků." Po těch slovech se na Naiřině obličeji vystřídalo hned několik výrazů: překvapení,  nepochopení,  znechucení, hněv a skončilo to zlomyslným úšklebkem, který nevěstil nic dobrého. Popadla svůj vak a se slovy hned jsem zpátky zmizela v lese.

Když se Naira vrátil, tak Derney zůstal zírat s otevřenými ústy. Už před ním nestála osoba, která vzhledem připomínala muže, ale byla před ním nádherná žena. Vlasy sčesané tak, že nešla poznat jejich malá délka, zelené šaty s decentním přesto překrásným zdobením a tvář zvýrazněná něčím, co mu bylo neznámé. Už před ním nestála Naira, byla to osoba, kterou teprve měl poznat. Povýšeně se na něj usmívala lady Keen.