Dračí bojovnice

XV. kapitola

Do svého pokoje v hostinci se vrátila nad ránem a spala až do poledne, kdy ji přišel zkontrolovat Derney, jestli je v pořádku, neboť takhle dlouhé vyspávání u ní nebylo obvyklé. Většinou to totiž byla ona, kdo jedl snídani a budil je.

V městečku Kordern zůstali pár dní. Heget každý večer hrál pro obecenstvo na loutnu a občas se do představení připojili i Naira s Derneym. Naira však měla toho víc na práci. Každou noc probděla ve společnosti draka. Prve myslela, že to je mládě kvůli jeho malému vzrůstu, ale jak zjistila, věkem předčil všechny její draky. Také poznala jeho jméno. Aernen. Bohužel však špatně létal, neboť jedno jeho křídlo bylo dost poškozené. Naira se mu ho pokusila ošetřit, ale rána už byla stará a špatně srostlá, takže s tím už mnoho nenadělala. Takhle jí to vcelku vyhovovalo, ale kejklíři samozřejmě chtěli jít dál.

„Odcházím," pronesla chraplavým hlasem, snažíc se znít jako muž. Heget pokýval hlavou a koutek úst se mu nadzvedl. „Popravdě jsem čekal, že odejdeš už dávno." tyhle slova Nairu lehce vyvedly z míry, protože čekala překvapení, nechápavost, nebo zvědavost proč, ale tohle? Jen tak jí zamávají a vypustí ji ze života? Ale nakonec proč ne. Alespoň to rozloučení bude jednodušší. „Ale tento večer s námi ještě vystoupíš," oznámil Derney. Nezeptal se, oznámil. Naira kývla na souhlas. „Zítra za úsvitu vyrážíme na východ, kam půjdeš ty?" pozvedl obočí Heget. Naira jen ukázala směrem na sever. Svoje jedno slovo už řekla a věděla, že to bylo dost ubohým hlasem, takže nemělo cenu se dál snažit.

Jejich poslední společný večer nebyl nijak zvláštní. Heget zahrál několik písní, Derney zatančil svůj flétnový tanec a Naira to vše završila vržením několika nožů okolo živého terče z publika. Sklidili velký úspěch a hostinský mohl být jen spokojen, protože mu přilákali spoustu zákazníku. Po vystoupení se sesedli u piva a Derney s Hegetem si povídali o všem možném, do čehož se Naira zapojovala svými posunky. Byla to přátelská konverzace a kdyby to nebyli lidé, tak by Naira i řekla, že je má ráda. 

Ležela v posteli a nemohla usnout. Měla v plánu pár hodin strávit spánkem a pak se vytratit dřív, než se kdokoli probudí. Jenže i přes snahu usnout zůstávala bdělá. V hlavě jí leželo rozloučení. Kejklíři předpokládali, že se ráno za rozbřesku společně rozloučí a každý půjde svým směrem, ale to se Naiře nechtělo. Raději by tiše zmizela, než aby musela znovu jim pohlédnout do očí. Ne proto, že by měla strach z rozdělení nebo by jí to trhalo srdce, ale proto, že se neuměla loučit. Záležet to na ní, tak jen mávne rukou a jde svou cestou, ale lidé loučení většinou emocionálně prožívali. Pravda, Naira se nikdy neloučila s někým na pořád, ale i tak jí přišlo zbytečné projevovat hluboké emoce.

Pro změnu se už nesnažila usnout, ale seděla v okně a pozorovala nebe. Mezi mraky vykukovaly hvězdy a srpek měsíce se pokoušel osvítit zem pod sebou. Už byla rozhodnutá, zmizí ještě před úsvitem. Zvedla se a své věci sbalené do vaku si hodila na záda. Na chvíli zauvažovala, že opustí místnost oknem, ale nakonec si přece jen zvolila dveře, protože i když podlaha dost vrzala, její lehký krok by to mohl ztlumit na tolik, že nikoho nevzburcuje. Navíc se jí nechtělo s plně naloženým vakem lozit po střechách, jelikož tu bylo riziko, že nadělá ještě větší hluk. A tak se vydala pryč a oba kejklíře nechala za sebou.

Chtěla sice opustit město jako první, ale stejně neodolala a teď, sedíc na hradbách, pozorovala vzdalující se kejklířský vozík. Když nad tím tak uvažovala, tak jí nejspíš jejich společné vystoupení budou chybět. Draci však měli přednost. Až odejde z města, zamíří k Aernenovi a ...

„Bude mi chybět..." povzdechl si známý hlas za ní. Naira se zprudka otočila a pohled jí padl Derneyho tvář.