Dračí bojovnice

XIV. kapitola

Další den vyrazili časně. Naira, jako obvykle, ležela na střeše vozíku a pozorovala mraky. Heget seděl na kozlíku a řídil, zatímco Derney šel pěšky. Naira se zvedla a poklepala Hegetovi na rameno. Když se otočil, tázavě naklonila hlavu na stranu. „Míříme do vesničky Kordern. Zítra v poledne by jsme tam měli být." odpověděl Heget. „Ono to ale má hradby, takže to spíš bude mrňavé městečko," zauvažoval Derney. „Tak tedy do městečka Kordern," vrhl po něm podrážděný pohled Heget. Derney se jen zasmál, vytáhl jednu ze svých fléten a začal hrát. Naira pohodlně ležící na vozíku se nechala písní ukolébat ke spánku.

Zbytek cesty probíhal poklidně. Žádné překážky, žádné přepadení, ani nic podobného. Jen pár pocestných narušilo jejich poklidné putování. Něco však začali tušit, až když přijížděli ke Kordernu.

„To městečko vypadá divně" poznamenal Derney se svraštěným čelem. Naira si ho prohlédla a musela souhlasit. Sice vypadalo obyčejně, ale jakoby se z něj šířila ponurá atmosféra. Zbytek cesty pak Derney každých pár minut přišel s novým nápadem, proč tak působí: někdo unesl princeznu, ve městě působí vražedná sekta, všichni jsou strašlivě chudí a král příšerně bohatý, oživla nějaká příšera z mýtů, a další podobně praštěné nápady.

„Ále, to si kdosi vymyslel, že tu někde poblíž viděl draka a teď z toho jsou všichni vyděšení," ušklíbl se voják u brány poté, co se ho zeptali. On sám nevypadal, že by tomu věřil a Derney s Hegetem taky nevypadali, že by si s tím dělali těžkou hlavu, ale Naira po těch slovech zbystřila a cestou k hostinci pozorně poslouchala, jestli nezachytí nějaké další řeči o dracích. 

V hostinci bylo Naiře na zlost, že si vybrala hru na němého, protože se nemohla na draka vyptávat. Po nějaké chvíli jí v tom naštěstí pomohl Derney, který se na něj zeptal. „No já toho moc nevím," pokrčil rameny hostinský, „ale večer by sem měl dojít ten pasák, co tvrdí, že ho viděl sežrat několik ovcí." Naira sice chtěla informace okamžitě, protože tohle bylo od zmizení jejích draků poprvé, kdy slyšela o nějakém dalším, ale nezbývalo jí než čekat. 

Připadalo jí jako celá věčnost, než se sešeřilo a dovnitř vešel muž vzhledově podobný pasákovi. Objednal si korbel piva a hostinský mu přitom cosi pošeptal a kývl směrem k nim. Pasák k nim dokráčel a Naira okamžitě pochopila, že tahle historka bude z velké části vymyšlená. „To vy jste chtěli slyšet o drakovi?" zeptal se, jako by to nebylo jasné. Derney však jen přitakal a nabídl mu místo u stolu, které pasák pyšně přijal a po doušku piva začal vyprávět: „To jsem takhle pásl ovce na louce u nedalekého lesíka jako obvykle. Seděl jsem v trávě a hlídal, aby mi žádná neutekla, když tu najednou slyším strašlivé funění. Okamžitě jsem vyskočil a běžím se podívat, co to je. A tu najednou ze křoví vyleze obrovská rohatá hlava se šupinami a chramstne po nejbližší ovci a zhltne ji na jedno polknutí. A pak další a ještě jednu. Říkám vám, ten drak by mi spolykal celé stádo, kdybych ho nepřetáhl svou holí. On se sice stáhl, ale je určitě jen otázka času, než zas vyleze a začne hodovat na dalším stádě. Musíme najít nějakého drakobijce nebo tak něco." Derney a Heget si vyměnili pohledy a Naira pokývala hlavou na souhlas, i když měla sto chutí mu hezky od plic říct, jak celé jeho vyprávění je úplný nesmysl. Kejklíři se s ním však zapojili do rozhovoru a Naira raději dopila svůj pohár a vytratila se, protože poslouchat někoho tak tupého, jako byl ten pasák, opravdu nechtěla. Navíc potřebovala se nachystat na svůj noční výlet za pravdou o drakovi.

Už všichni spali, když se Naira tiše spouštěla z okna. Přelézt hradby pro ni také nebyl problém. Jen musela zjistit, kde by mohlo být to místo, které pasák popisoval. Vybrala si nebližší kousek lesa, kde to vypadalo, že by mohla být pastvina. Když těsně minula ovčí lejno, tak si byla jistá, že tady někdy na pastvě ovce byly a začala hledat stopy po drakovi. Pasák sice tvrdil, že drak funěl a vykoukl ze křoví, ale Naira věděla, že draci jsou tiší a pro ovce by nelezli křovím. Pravděpodobnější bylo, že se drak snesl z oblohy, ale to by ho pak muselo vidět víc lidí. Takže jak? Pohled jí padl na ušlapanou trávu táhnoucí se směrem za kopec. Nebylo to příliš vidět, protože tráva se už skoro narovnala, ale i tak šlo poznat, že tudy projelo nebo prošlo něco většího, ale rozhodně ne tak velkého, jak popisoval pasák. Naira se rozběhla tím směrem a děkovala za svůj zrak, který byl oproti lidskému i ve tmě velice dobrý. Běžela vytrvalým během docela dlouho, než se dostala ke skalkám, kde jasná stopa končila a ona musela svůj postup zpomalit, protože tady se drak zřejmě snažil postupovat jen po balvanech, aby nezanechal stopu. Proč ale neletěl? Na to Naira stále nemohla najit odpověď. Že by zranění? Napadlo ji v jednu chvíli, ale nebyla si tím vůbec jistá.

Dorazila k velkému balvanu, pod kterým byla díra a tam i končila stopa, kterou Naira stěží ještě  rozeznávala. Opatrně nakoukla dovnitř. Nic neviděla, jelikož tam dole byla přílišná tma i pro její oči, ale jako by cítila zevnitř něco známého. Vstoupila a zavřela oči, které jí v té temnotě byly stejně k ničemu. Naslouchala a uslyšela to, co chtěla. Dech, který mohl patřit jen jedinému tvoru. Na tváři se jí rozlil šťastný úsměv a srdce se jí po dlouhé době znovu naplnilo radostí. Vychutnávala si to nádherně znějící varovné vrčení, ty těžké a přesto téměř neslyšné kroky blížící se k ní, tu vůni krve nedávné oběti. Ano, konečně znovu objevila draka. Úsměv jí zůstal dokonce i tehdy, když ji to stvoření povalilo na zem a sklonilo nad ní hlavu, aby ji zabilo.

„Nejsi příliš mladý, aby ses utkal s dítětem draka?" zeptala se tmy. Ucítila, jak bytost nad ní ztuhla. Velká hlava se k ní sklonila a místo prve zamýšleného kousnutí nasála její pach. Naira zvedla ruku a zlehka se dotkla dračí hlavy. Její prsty přejely po jemných šupinách na jeho čumáku a jí se zalily oči slzami. Tohle bylo vše, co potřebovala k tomu, aby byla šťastná.