Dračí bojovnice

XXIII. kapitola

Gelen zavětřila něco ve vzduchu a šestý smysl jí řekl, že se něco blíží. Otočila hlavu právě ve chvíli, kdy Naira vykřikla její jméno a vrhla se jí okolo krku. „Gelen," zamumlala Naira s obličejem přitisklým k dračici. Dračí čumák ji jemně pohladil po zádech. „Ráda tě zas vidím, chyběla jsi mi," mrkla na ni pomalu Gelen a upřela na ni tázavý pohled. Naira kousek odstoupila a nadšeně se zatočila, aby měli draci dobrý výhled na její křídla. „Teď můžu létat s vámi!" zasmála se a vznesla se kousek nad zem.

„Proč jste mne tam nechali samotnou?" zvážněla Naira se zrakem upřeným na Sëlwera s Mound. Gelen, ač otázka nebyla směřována na ni, sklopila hlavu s provinilým výrazem. Mound se pomalu zvedla a stoupla si přímo před Nairu. Zvolna spustila hlavu do výše té Naiřiné a zahleděla se jí hluboko do očí. „Museli jsme. Nikdo nevěděl, kdy se brána do světa draků otevře. Kdyby jsme čekali na malou holku, co si hraje s lidmi, tak by jsme to mohli propásnout." Dál stály a hleděly si do očí.

„Jen několik hodin. Půl dne od toho, kdy se ozvalo dračí svolávání. Ani toliko jste nemohli počkat?" v Naiře se vařila krev, ale výbuch vzteku by jí teď byl k ničemu. Tuhle hru už s Mound hrála několikrát. Která vydrží pohled té druhé déle, vyhraje. Pokaždé vítězství náleželo Mound, ale Naira se nehodlala jen tak vzdát.

Nikdo nemohl přesně říci, kolik uběhlo času, ale zdálo se, jakoby si ty dvě stvoření hleděly do očí celou věčnost. „Už nejsi malá holka, zjevně ti ta procházka bez nás prospěla," zvedla nakonec hlavu Mound, čímž se vymanila s Naiřina neústupného pohledu. Stará dračice ještě po ní střelila rychlý pohled, jen aby zahlédla, jak tomu kříženci draka a člověka cuká koutek úst. Nikdy by to nepřiznala, ale Naira na ni udělala dojem. Už nebyla ta roztržitá krvelačná holčička, kterou zanechali samotnou. Stala se z ní nevypočitatelná bestie, která by zvládla zmanipulovat celý svět, kdyby se jí zachtělo.

„Radši nám pověz, co je to za zvláštní překvapení, které přišlo s tebou," otočila hlavu Mound směrem k chumlu draků, ve kterém se dali jen tušit Naiřini noví přátelé. Naiře se nadzvedly koutky úst do téměř shovívavého úsměvu, když si představila Derneyho s vyjeveným obličejem obklopeného tolika draky. „Ti, kteří mi ukázali cestu až sem a při níž mi pomáhali," odvětila a roztáhla křídla, bylo na čase představit nové přátele starým.

Aernen stál mezi draky a Derneym. To lidské mládě hledělo s rozšířenými zorničkami na tu krásu kolem sebe, aniž by si uvědomovalo, jaké nebezpečí mu hrozí. Naira přistála vedle něj a s úsměvem se otočila na své draky, kteří ji následovali. „Tohle je Aernen, bez jeho pomoci by jsem sem netrefila. A tohle je Derney, člověk, který mi pomohl, ale teď už pro něj nevidím využití. Aernen ho však vzal s sebou. Kdo ví, co zamýšlí." poslední větu pronesla s pohledem stočeným k Aernenovi, ale ten se tvářil, jakoby nic. Místo toho sehnul hlavu na znamení pozdravu.

„Proč je zde ten člověk?" narovnala krk Mound, aby mohla na toho drobného draka shlížet. Po téhle otázce se Naira spokojeně usmála, zatímco Aernen jen pomlau mrkl jakoby shovívavě. „Je zde něco, co se bez něj nemůže stát," Mound se zmračila, protože ani jí se nelíbily tyhle hádankovité odpovědi. „Mluv jasně!" zavrčela. Aernen však jen sklonil šíji, čímž se sice pokořoval, ale i tak zůstal mlčet. Mound se znechuceně odvrátila.

„Arogantní jako ty," ohrnula pysk směrem k Naiře a odlétla. Ostatní draci váhali. Chtěli se seznámit s Aernenem, ale když ho Mound zamítla, mohou vůbec? „Jmenuji se Gelen," vystoupila vpřed nakonec zlatá dračice. Aernen i Gelen sklonili hlavy na pozdrav. Derney se uklonil také, i když neměl tušení o co jde. Naira se rozesmála. Vypadalo to, že draci jsou ochotni přijmout člověka tady.

Ozval se dunivý zvuk, který otřásl zemí. Všichni se otočili na dno údolí, kde se právě zvedal prastarý drak. Vztyčil se do celé své ohromné výšky. Bylo načase otevřít brány do dračího světa.