Dračí bojovnice

XX. kapitola

Když to vypadalo, že u draka se prostřídalo snad celé město, tak se vyhoupla na jeho hřbet a postavila se tak, aby byla dobře vidět. Aernen se postavil zpříma, aby lidé nejblíže něj pochopili, že čas na hraní skončil.

„Tak co si myslíte o dracích teď?" zeptala se lady Keen davu pod ní, „Jsou to pro vás stále nebezpečné stvůry, které je potřeba vyzabíjet?" Odpovědí jí bylo ticho a stydlivé pohledy ke špičkám bot. Nikdo nechtěl přiznat, že se mýlili a tím přiznat, že oslavují rytíře Valerena neprávem. Za to je ale lady Keen nemohla soudit, protože on byl jejich hrdinou po spousty let, zatímco draka v dobrém světle uviděli až dnes.

„Nechci vám brát vaše oslavy, nechci překrucovat historii ve prospěch draků, ale chci abyste pochopili, že nemůžete všechny odsoudit jen proto, že jeden udělal chybu. Valeren si určitě váš obdiv zaslouží, ale to neznamená, že budete přát smrt všem drakům." lady Keen přejížděla zrakem náměstí a pousmála se, když zaslechla souhlasné mumlání.

„Tenhle svět skýtá spoustu překvapení, o kterých nemáme ani tušení, že by mohly existovat. Tak proč by jsme se jim měli bránit? Přijměte změnu a oslavujte tenhle den i nadále. Ne však kvůli dávné smrti, nýbrž kvůli nečekanému, ale příjemnému, setkání, které se dnes uskutečnilo!" poslední slova vykřikla co nejhlasitěji, aby jim přidala dostatečný důraz. Rty se jí samy roztáhly v široký úsměv, když uslyšela davy tleskat a potěšeně křičet.

Vyhoupla se na dračí hřbet a pozvedla ruku na rozloučenou. Svaly draka pod jejíma nohama se vzepjaly a dračí křídla se dala do pohybu. Lady Keen i Aernen se vznesli a nechali plné náměstí za sebou. A ona se nemohla přestat usmívat. Zjevně její plán vyšel. Dokázala ukázat těm hloupým lidem pravdu a oni pochopili. Měla z toho všeho radost.

„Proč jsem věděl jen o tom, že mě ukážeš lidem a nemám jim ublížit?" vyrušil ji z přemítání Aernen. „Proč jsem se nikdy nedozvěděla, kam vlastně cestujeme?" vrátila mu to teď už zase Naira. Chvíle ticha byla plná napětí. „Byla jsi moc krvelačná, nemohl jsem si být jistý, co by jsi udělala, kdyby jsi to zjistila. Teď jsi mě ale přesvědčila o tom, že zvládneš uvažovat i racionálně a nebažíš jen po krvi. Byl to zajímavý proslov, že?"

Naira nakrčila čelo. Poslední věta jí nějak neseděla. „Co je s mým proslovem?" zeptala se obezřetně. „Nic zvláštního, jen mi přišlo zajímavé, jak jsi popisovala, že nemáme mít předsudky k celým rasám jen ohledně toho, že máme špatné zkušenosti s pár jedinci," odfrkl si Aernen a přistál na mýtině uprostřed lesa. Naira z něj seskočila a postavila se před něj, aby mu viděla do očí.

„Co tím chceš říct?" přimhouřila oči a bojovně pozvedla hlavu, protože tušila, kam tím míří. „Myslím, že moc dobře víš, co chci říct. A nemysli si, že můžeš jiné nechávat za sebou jako věci jen proto, že máš předsudky vůči jeho původu." roztáhl křídla a vznesl se, zatímco Naira s rozladěným výrazem strnule stála na místě.

Když Aernen znovu dosedl na zem vedle Nairy, tak se mu na zádech křečovitě držel Derney. Naira po té dvojici vrhla nevraživý pohled. Nelíbilo se jí, když jí ostatní poučovali nebo jí mluvili do života. Teď byl ale problém ten, že si to nejspíš zasloužila, ale to odmítala připustit. Dobře, možná ne všichni lidé jsou tak hloupí a sobečtí, ale to přece neznamená, že by je musela mít ráda. Nebo ano? Kopla do kamínku a skoro trefila Derneyho slézajícího z draka. Dobře, aspoň tohohle člověka bude akceptovat.

„Co s ním?" otočila se na Aernena, který se nevině škrábal pod křídlem. „Ještě budeš ráda, že je s námi, ale teď se nejspíš budeš chtít dozvědět něco o tom severu, ne?" blýskl po ní okem drak. Naira vycenila zuby a zasyčela jako zvíře, protože nenacházela slova, která by vyjádřila její vztek nad takovým zacházením s ní. Tak se mohla chovat jen ona. Ale i tak se přisunula blíže k němu a pokývnutím ho pobídla, aby jí sdělil, co ví.

„Jen málo draků doopravdy ví, co tam je, ale všichni, kteří můžou, se tam teď slétávají, i když nemají ponětí, co je tam táhne," naklonil hlavu Aernen a nevšímal si Nairy, která jasně dávala najevo pobouření nad tím, že se vyjadřuje v hádankách. „Pamatuješ na ten nepřirozený hřmot, který se ozval před více jak dvěma lety?" Naiře ihned před očima prolétla vzpomínka na to, jak se ozval táhlý hrom poté, co její příčinou byl popraven další člověk. Znovu jejím tělem projela vlna nostalgie, jako by ten zvuk znala. Ale odkud?

„Nebyl to hrom," potvrdil drak Naiřiny domněnky, „byl to probouzející se jeden z Prastarých draků a to znamená jediné, svět draků se na chvíli znovu otevře a ti, jenž budou včas na správném místě, budou moci odejít tam, kam patří." Tohle sdělení vyrazilo Naiře dech. Nebyla si jistá, jakou odpověď očekávala, ale tohle rozhodně ne. Nohy se pod ní podlomily a ona dosedla na zem s pohledem upřeným do prázdna, jak se její hlava snažila pochopit informace, které jí byly podány. Opravdu se tohle právě děje? Draci budou moci odejít do světa, kde je lidé nebudou ohrožovat? Vážně bude mít možnost setkat se s Prastarým drakem?

Byla tak hluboko ponořená ve svých myšlenkách, že až po chvíli si uvědomila, že s ní Derney třepe a mluví na ni. Trhla sebou a zaostřila rychlým zamrkáním na jeho obličej, ve kterém se zračilo zmatení a- snad i strach? „Co se děje?" vyhrkl Derney nejspíš už poněkolikáté a jí až teď došlo, že on jejich rozhovoru beze slov nerozuměl. Nadechla se, ale dál se nedostala. Nenalézala slova, jak to vyjádřit. Věděl toho tak málo, aby pochopil, jak velká událost to je.

„Znovu uvidím draky. Oni... budou v bezpečí... budou doma..." dostala ze sebe nakonec. Stále tomu nemohla uvěřit. Pozvedla zrak ke shovívavé tváři Aernena, který pomalu mrknul, čímž jí vyjádřil náklonost a i to, že zcela chápe její vzrušení. Za pomoci Derneyho Naira vstala a pak mu spadla do náruče. Pro tuhle chvíli zapomněla, že je člověkem a chvíli setrvala v jeho objetí. Otočila se zpět k Aernenovi s lesklýma očima od slz, které měly co dělat, aby nepřepadly přes okraj a nesmáčely jí celou tvář. Naira však v dračí tváři vyčetla, že je zde ještě něco, co jí chce sdělit, a tak ho vybídla kývnutím hlavy.

„Ještě jsem ti neodpověděl na to, proč je tu s námi on. To bys nejspíš chtěla taky vědět, nemám pravdu?" Naira přikývla. „Brzy ti bude dvaadvacet, že?" Naira znovu přikývla, ale otázka ji zmátla, jak to s tím souviselo? „Dvacet dva, hezké číslo, po něm budeme moci cestovat rychleji. Sama bys to nejspíš taky zvládla, ale bylo by to náročné. Budeš ráda, že je s námi." Naira se zatvářila otráveně a tázavě zároveň. Rozhodla se nenávidět hádanky.