Dračí bojovnice

XXV. kapitola

Naira postavila Derneyho na zem. Odnesla ho mimo dračí údolí, kde se měla každou chvíli otevřít brána. Bude lepší, když tam nebude.

„Co se dějě? Proč jsi mne odnesla?" zeptal se zmateně Derney. Ona se na něj usmála. Jeho zmatenost jí přišla téměř roztomilá. „Já to taky prvně nechápala," pronesla klidně, „ale stačí když zemře jen jedna osoba, aby se otevřely brány."

Derney se nadechl, aby jí oponoval, ale bez vyslovení jakékoli hlásky ztuhnul a zůstal na ni zírat s pootevřenou pusou. Chvíli stál bez hnutí než mu plně došel význam slov, která byla před chvílí vyřčena. A v moment kdy pochopil, jeho oči se zaleskly slzami.

Naira se sklonila a svými rty se dotkla těch jeho. Jejich ústa se dotýkaly, ale ani jeden z nich se neměl k polibku. Naira se jemně odtáhla a pozvedla koutky v mírném úsměvu. „A já myslela, že mne miluješ," zvonivě se zasmála. Derney sklopil oči. „Miluji, ale tahle láska není oboustranná. Draci jsou pro tebe víc. A..."

Naira ho objala. „Kdyby jsi byl drak, tak se obětuji pro tebe, ale takhle tě musím nechat v tomto světě," zašeptala. Neřekla to nahlas, ale oba věděli, že je mu vděčná. Nechává ji volnou a nesvazuje je ji svou láskou, kterou k ní chová.

Zvedla ruku a utřela slzu, která stekla Derneymu po tváři. Ustoupila pár kroků dozadu a zvedla ruku na rozloučenou. Aniž by kdokoli z nich promluvil Naira roztáhla křídla a vznesla se do vzduchu. Derney ji sledoval pohledem dokud mu nezmizela ze zorného pole. Tohle byl pro něj konec příběhu. Otočil se a s vlhkými tvářemi vykročil pryč. Bude mu chybět.

Naira se naposledy ohlédla. Malá postavička se pomalu vzdalovala. Musela přiznat, že jí bude chybět. Možná všichni lidé nebudou až tak hrozní. Zatřásla hlavou, teď nebyl čas na emoce. Teď byl čas otevřít bránu.

Slétla mezi draky. Prastarý stále stál na místě stejně, jak když odlétala, jako by měl všechen čas světa. To ostatní draci už nervózně přešlapovali a vrhali po ní netrpělivé pohledy. Dosedla znovu před prastarého a usmála se. Sklonila hlavu a prohnula hřbet. Obrovský drak nad ní pomalu mrknul. Ještě o něco více prohloubila poklonu, kde chvíli setrvala, odkud se zprudka narovnala. Očima se zaklesla do těch obrovských před sebou a čekala na pokyny.

Žádných slov nebylo potřeba, vše bylo vepsáno v hlubokých tůních, do kterých se potápěla čím dál hlouběji. Pokývla hlavou na znamení pochopení. Odtrhla se od dračích očí a zamávala křídly. Vzápětí se nohama dotkla hladkého kamene ve tvaru mísy s malými otvory na dně. Její ústa se z nevysvětlitelného důvodu usmála, když jí došlo, k čemu to slouží. Nebylo potřeba to protahovat.

„Buďte šťastni ve svém světě, nelitujte mne, ale oslavujte!" vykřikla z plna hrdla, aby to slyšeli všichni draci. Pohledem zavadila o Gelen, v jejíchž očích se náhle objevilo pochopení. Naira jí věnovala úsměv. Roztáhla ruce. Zaklonila hlavu. Bolest, která měla přijít, téměř necítila. Jen tupý náraz do její hrudi. Hlava jí poklesla a její oči se upřely na roh prastarého, který jí vězel v těle. Někde v dálce zaslechla dračí ryk, který se ale vytratil do prázdna. svět se vzdálil a ona se propadla do tmy.

Buďte štastni