Dračí bojovnice

XVI. kapitola

Derney obdařil Nairu úsměvem. Ona na něj jen hleděla a hlavou jí vířily myšlenky. Kde se tu vzal? Jak to, že není s Hegetem?! Proč je ksakru tady?!? Co po ní jen může chtít!?! Nebýt stráží kus od nich, tak by nejspíš Derney už ležel k zemi s ostřím u krku, ale takhle mu Naira dopřála svobody. Prozatím.

„Mimochodem, vím že jsi žena, takže to už nemusíš skrývat," pronesl Derney bezstarostně, aniž by si uvědomoval, na jak tenkém ledě se pohybuje. Naira vrhla pohled po strážích a vyhodnotila, že by mu stihla zasadit tak tři rány, než by doběhly. To jí bylo málo, raději počká na lepší příležitost. „Co po mně chceš? Proč jsi neodjel?" zasyčela pouze. „Protože si chci užít život. Sice cestováním od vesnice k městu toho můžu zažít spoustu, ale já chci putovat s tebou," odpověděl se stálým úsměvem. Naira stála bez projevu emocí, ale pod povrchem se jí vřela krev. Takový idiot si dovoluje pronášet tak odporná slova přímo jí před očima a ještě s tím jeho přihlouplým úsměvem.„Tak si najdi dobrodružství!" prskla vztekle, otočila se a zamířila k bráně. On tam zůstal stát a ji na chvíli zaplavil pocit vítězství. Bohužel jakmile prošla bránou, tak za sebou uslyšela jeho kroky. 

Když už byla dostatečně daleko od hradeb, tak se zprudka obrátila a Derney ve vteřině ležel na zemi s dýkou u krku. „Se mnou nemůžeš jít!" pronesla tiše, avšak zuřivě. Její oči byly rudé a zúžené v tenké čárky. „Já jsem monstrum. Já zabiju kohokoli, kdo mi stojí v cestě. Já nejsem tvůj přítel!" Pomalu zvedla svůj ocas do jeho zorného pole a vycenila na něj zuby, jako zvíře. Popravdě nebyla daleko od toho, aby mu doslova prokousla hrdlo vlastními zuby. Derney se však jen usmál a... „Já vím."

Naira si nebyla jistá, jestli ho chce zabít pro ten jeho věčný úsměv, nebo pro jeho příliš rozsáhlé vědomosti o ní. „Jak," zeptala se jednoduše. „Při našich vystoupeních," odpověděl také jednoduše. Naiře se okamžitě před očima mihla vzpomínka na vystoupení, kdy Derney skončil se strachy bledou tváří. Oba opětovávali pohled tomu druhému a Naiřiny oči se postupně vrátily do původního tvaru. Odtáhla se od Derneyho, postavila se a nechala ho trochu se uvolnit. „Prostě jdi pryč, já mám jiné přátele." Dnes už podruhé nechala Derneyho za sebou a odkráčela pryč.

„Nemysli si, že se mě tak jednoduše zbavíš," ozvaly se za ní kroky, které ji rychle doháněly. Zastavila se a bolestně zavřela oči. Chtěla už být s Aernenem a hledat další draky, jenže jeden pitomec jí v tom pořád bránil. Ztrápeně se na něj otočila a namířila na něj dýku, která jí stále spočívala v ruce. „Vypadni," procedila skrz zuby, „proč za mnou furt lezeš?" Už jí začínala docházet trpělivost. Jestli ho teď nepřesvědčí, tak ho zkrátka podřízne. Derney se zastavil a znovu jí věnoval úsměv. Tentokrát to ale byl úsměv smutný. „To sis toho ještě nevšimla? Vždyť jsem se do tebe zamiloval."

Tahle slova vyrazila Naiře dech. Zůstala na něj zírat s otevřenými ústy. Cože? Nikdy zcela nerozuměla lidské lásce, ale že by si jí ani nevšimla? To opravdu? On vážně...? Nemožné, kdo by mohl milovat takové monstrum jako je ona? Ani člověk, ani drak. Nikam nepatřila a přes to... 

„Takže nevšimla," nazdvihl koutek úst Derney. Přistoupil k ní s pohledem upřeným hluboko do jejích očí. Teď to Naira viděla. Tu lásku, kterou nemohla opětovat a která ani neměla být opětována. Láska k osobě, která nemůže milovat, jí připadala zbytečná, ale přesto se tak stalo. Nebyl to chtíč, nebyla to touha, byla to láska. A ona nevěděla co dál. Chtěla se ho zbavit, odstranit tu nepříjemnou osobu, která se jí stále pletla do cesty, ale... Ne že by jí v tom něco bránilo, ale jaksi jí chyběl důvod. Mohla ho sice zabít už jen proto, že ví o ní, jenže to jí připadalo málo. Drak uvnitř ní se však usmál. Stačí ho dovést k Aernenovi. Vyděsí se, a když bude chtít utéct, tak už Naiřiny důvody nebudou osobní, ale bude chránit své přátele. Jeho smrt bude mít dostatečný důvod.

„Tak pojď," kývla hlavou a rozešla se znovu svým směrem s jedním pitomcem v patách. Oba došli mlčky až k balvanu, kde přebýval Aernen. Naira hodila nevinným úsměvem po Derneym a hvízdla. Z pod balvanu se ozvalo hluboké zafunění. Vzápětí se vynořila rudohnědá hlava, která se nedůvěřivě otočila na Derneyho. Ten bez hnutí stál a zíral. Naiře se na tvář vloudil úsměv při vybalování jedné z jejích šavlí. Uvolnila si zápěstí a jen čekala, až ten vlezlý pitomec začne panikařit.