Dračí bojovnice

XXIV. kapitola

Draci se slétli okolo Prastarého. Všichni čekali, než se otevře brána do dračího světa. Naira napjatě přešlapovala vedle Gelen. Prastarý se pomalu otočil k ploché skále a vyfoukl na ni obláček páry. Jeho hlava se pomalu otočila směrem k Naiře, která tam ztuhle stála, protože vyrozuměla, co Prastarý chce.

Naira se toporně ohlédla za sebe, jen aby uviděla, jak Derney nasedá na Aernena. „Proč, nasedáš?" zeptala se Naira nervózně. Derney na ni zmateně zamrkal a pokrčil rameny. „Vlastně nevím, ale Aernen to chtěl." Drak pod ním přimhouřil oči, ale zůstal mlčet. Naiře se zatočila hlava.

Dračí krev. Lidská krev. To je potřeba na otevření brány? Část tohoto světa a část světa za branou. Proč musí zemřít její přátelé? Proč jí vůbec záleží na tom, jestli zemřou? Aernen byl arogantní a lezl jí na nervy svými hádankami, ale i tak jí přirostl k srdci. A co Derney? Ten zpropadený člověk, který se rozhodl jí vecpat do života i přes její odpor. To odporné stvoření nazývající se pánem přírody. Ale i tak jí nebyla jeho smrt lhostejná.

Aernen přistál u paty stěny. Derney seskočil z dračího hřbetu a zaklonil hlavu, aby viděl na Prastarého, který se nad ním tyčil. Obrovská hlava se sklonila, aby si prohlédla ty dva malinké tvorečky pod sebou. Hleděl na ně nedůvěřivě.

Naira se vrhla vpřed aniž by si uvědomovala, co vlastně dělá. Najednou stála mezi jejími novými přáteli a Prastarým. Zůstala hledět do očí téměř tak velkých jako ona sama. Dlouho tak setrvali v bez jakéhokoli pohybu. Nakonec to ale přece jen byla Naira, kdo odvrátil zrak.

„Přinesu jiného člověka," promluvila vzdorovitě, ale oči už na draka neupřela. „Není jedno, který člověk to bude? Vždyť jsou všichni stejní..." Prastarý neodpověděl. Dál na ni upíral zrak, jakoby na něco čekal. „A co jiný drak? U draků určitě je také jedno, který zemře. Musí být spousta takových, kteří se obětují pro blaho ostatních," ani teď se jí nedostalo odpovědi.

Vyrušilo ji dloubnutí do zad. Otočila se, jen aby upřela své oči do těch Aernenových. „Co je," zasyčela na něj. Přestávalo ji bavit, že s ní hrají hru, kterou nechápe. On ale, stejně jako Prastarý před tím, na ni pouze upíral zrak a mlčel.

Nairy se začínala zmocňovat zlost a panika. Myslela si, jak má věci pod kontrolou, ale teď když přišel okamžik, na který čekala, tak zjistila, že nemá nic. Měla chuť řvát. Měla chuť zabíjet. Měla chuť se poddat tomu zvířeti, které sídlilo v jejím nitru a znovu se pokoušelo prodrat na povrch. Poprvé jí dalo o sobě vědět, když jí narostly křídla, a teď to vypadalo, že se znovu hlásí o moc.

Všichni ji sledovali. Všechny oči se upíraly směrem k ní. Rozhlédla se. Jako by všichni na něco čekali, i když si nebyli jistí na co. Ne, všichni ne. Prastarý věděl, na co čeká. A Aernen také. Ti dva ji střežili pohledem, aby jim neunikl jediný její pohyb. Otočila se na jediného člověka mezi draky. Pozoroval ji. Nebyl méně zmatený než obvykle.

„Víš vůbec co se po tobě chce?! To nevidíš, že chtějí lidskou krev, aby otevřely bránu?!?" vykřikla na Derenyho. Z jejího hrdla se vydral nelidský řev pramenící z bezmoci. Ten hloupý člověk k ní přistoupil a objal ji.

Naira ztuhla. Drak uvnitř ní se přestal prát o moc nad jejím tělem. Chvíli tam jen tak stáli v nastálém tichu. „Děkuji, že jsi mi ukázala draky. Tohle bude nádherný konec mého života, lepší bych si přát nemohl," zašeptal Derney a odstoupil od ní. Naira na něj pohlédla a chtěla mu vyčíst, že se vzdává až příliš snadno, ale její pozornost upoutal Aernen. Vyčkával s pohledem upřeným na ni. Ona mu pohlédla do očí a propadla se hluboko do nich.

A tu náhle Naira pochopila. Už věděla, na co všichni čekají a proč ji sledují. Koutky úst se jí lehce nadzvedly nad tou až primitivní odpovědí. „Samozřejmě, omlouvám se za zdržení," sklonila hlavu směrem k Prastarému jako výraz omluvy. Otočila se k Derneymu, popadla ho pod rameny a vznesla se s ním do vzduchu. Bylo načase se rozloučit.