Dračí bojovnice

XXII. kapitola

Naira si užívala ten vítr ve tváři. Už cestovali několik dní, ale ona se létání stále nemohla nabažit. Už létat na dracích bylo skvělé, ale létat s draky... to se nedalo srovnat. Derney po ní pokukoval z Aernenových zad. Bylo na něm vidět, že si na létání zvykl, ale pořád křečovitě svíral výstupky na dračí kůži a odmítal se pustit, dokud nestáli pevně na zemi.

Koutkem oka se ujistila, že se Derney dívá a se smíchem předvedla salto vzad, piruetu a nakonec volný pád dolů, kterému zabránila náhlým roztažením křídel. Milovala létání. A o to víc si to užívala, když věděla, že ji někdo obdivuje. Že Derney užasle kouká na všechny ty kousky, které dokáže ve vzduchu provést.

V hlavě se jí vynořila představa, jak roztahuje křídla před obrovským obecenstvem. Všichni ji bez dechu sledují a jásají nad každým máchnutím křídel, které udělá. Pak šokovaně vykřiknou, když najednou začne bez života začne padat k zemi. Zděšené výkřiky se však ve vteřině změní na radostné, když těsně nad zemí roztáhne křídla a proletí nad jejich hlavami tak blízko, že se jich téměř dotýká.

To, že se jí na rty vkradl spokojený úsměv, si uvědomila až ve chvíli, kdy Aernen začal klesat k zemi, aby si odpočinul. Protáhla obličej. Dráždilo ji zranění na Aernenově křídle, které mu znemožňovalo dlouhé lety, takže museli často odpočívat. Nemohla s tím však nic udělat, tak slétla také dolů a rovnou se zeptala, jak dlouho ještě potrvá, než dorazí na místo.

„Vidíš ty strmé hory?" kývl hlavou Aernen před sebe, „nedá se do nich dostat jinak než z oblohy. Tam se nachází všichni draci, kteří stihli přiletět na otevření brány do světa draků." Naiře spadla čelist. Znamená to, že jsou jen pár hodin od místa, kde se bude moci znovu vidět se svými draky? Znovu bude moci obejmout svoji milovanou Gelen? Setká se i s jinými draky? Znovu upřela zrak na hory a nenáviděla, že Aernenovo křídlo není schopno letět tak dlouho. Nejraději by se okamžitě zvedla a letěla napřed sama, ale něco ji drželo tady. Ale co? Bylo to poprvé, kdy se cítila vázaná k někomu jinému než ke svým drakům. Asi jí Aernen přirostl k srdci víc, než si do teď připouštěla.

Uběhla asi hodina, než se Aernen znovu zvedl. Naira ihned byla na nohou přichystaná letět. Derney se taky vstal, ale místo toho, aby si sedl na dračí hřbet, tak váhavě přešlapoval ne zemi. „Byl jsem s vámi proto, abych se o tebe postaral při přeměně, ne? Do dračího světa stejně nemůžu." spíš oznámil, než se zeptal. Naira se nadechla v odpověď, ale najednou jí došlo, že neví jak odpovědět. Stočila pohled k Aernenovi, jako pokaždé, když si uvědomila, že některé drakovy činy vlastně nechápe. 

„Má pravdu, byl tu hlavně proto," naklonil hlavu na stranu Aernen, „ale je tu ještě něco, kvůli čemu ho musíme vzít s sebou mezi draky." „Proč?" vyhrkla okamžitě Naira. Aernen si však jen protáhl krk a dal jasně najevo, že k tomuto tématu už nemá co víc dodat. „Co?" zeptal se pro změnu Derney Nairy. „Letíš s námi, ale neptej se proč, protože si tu někdo postavil hlavu a odmítá komunikovat." prskla podrážděně zpátky a vzlétla. Derney s pocitem naprostého zmatení nakonec nasedl a drak se s ním vznesl.

Naira nějakou dobu letěla kus před nimi. To bylo však jediné, co mohla v téhle situaci udělat, což jí drásalo nervy. Vítr z ní však brzy smil stinné myšlenky a vykouzlil jí úsměv na tváři. Čím blíže byli horám, tím více se zlepšovala její nálada. Kroužila nedočkavě okolo draka a snažila se ho přimět k rychlejšímu letu. Když už je od vrcholků dělil pouze kousek, tak to nevydržela a rozletěla se napřed. Málem zapomněla mávat křídly, když uviděla skryté údolí mezi horami.

S otevřenými ústy zírala na pláň plnou pod sebou. Kamkoli stočila pohled, viděla nějakého draka. Z úžasu se probrala, až když k ní doletěl Aernen. „Páni," vydechl Derney a stejně jako před chvílí ona, zůstal překvapeně hledět pod sebe. Uprostřed toho všeho se nacházel majestátní drak. „Prastarý" zašeptala Naira. Nešlo si ho s nikým splést, neboť svou výškou předčil všechny.

„Nádhera," vydechl Derney. Naira po něm střelila pohledem, protože lidé by obvykle začali ječet hrůzou nebo tak něco. Ne, to co říkal, myslel vážně. Musela se usmát nad tím, že někdo dokáže ocenit tohle umělecké dílo stvořené přírodou. Jeho doširoka otevřené oči se zvětšenými zorničkami úžasem Jeho koutky úst mírně se zvedající do úsměvu plného vzrušení. Jeho ruce, které se už křečovitě nedrží dračího hřbetu, ale jsou jen malý kousek od toho, aby začaly nadšením tleskat.

Něco náhle upoutalo její pozornost. Povědomé zalesknutí se na slunci. Když obrátila hlavu tím směrem, měla co dělat, aby nevykřikla. Zlatá dračice si zrovna protahovala krk. Vedle ležící černá dračice, ke které zrovna usedal tmavě zelený srak, pozorovala dvě zelené dráčata, které si hrály opodál. Šedo-stříbrný drak si zrovna čistil křídlo, přičemž byl pozorován bílou dračici, ne které byl už znát pokročilý věk. Gelen, Nuecht s Viischtem a jejich potomci Eichen a Ahorn, nakonec Sëlwer a jeho matka Mound.

Svět okolo ní přestal existovat. Vše co do teď prožila a koho všeho potkala, zapomněla. Mávla křídly a nejrychleji jak mohla se rozlétla k těm známým tvářím.