BI+CH #2

*9*

Nebudu vám kecat, v tu chvíli jsem si myslela, že to byla moje poslední chvíle tady. Poslední vteřinka naživu.

Dopadli jsme ale vedle sebe do jednoho kontejneru v uzounké uličce mezi domy. V tu chvíli mi ale bylo celkem fuk, že jsem se právě koupala v odpadcích. Tohle jsem taky nemusela přežít.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla jsem to prokletou oranžovou Toyotu, která tam stála. On nemá kde bydlet, ale svoje milované auto v česku přece nenechá.

Podívala jsem se na něj a on jenom pokrčil rameny. To se mi snad jenom zdá.

Nějakým způsobem jsme se dostali z toho kontejneru a rychle jsme přeběhli k tomu autu.

Nikde ale nikdo nebyl. Najednou bylo úplně ticho. Klid. No... Klid na New York. Prostě nikde žádné výstřeli, řev, křik ani povyk.

Už jsme sice seděli v autě, ale potom Han jenom dodal: „Půjdeme se tam podívat.“ já jsem si myslela, že ho něčím přetáhnu.

„To nemyslíš vážně?!“ skoro jsem na něj zařvala a fakt jsem si napřahovala ruku, že ho praštím. On na mě jen udiveně zůstal koukat a až se probral, otevřel dveře od auta a vylezl ven.

Pak se ale chtěl do auta vrátit, sama nevím pro co, každopádně jsem zareagovala dřív a auto jsem zevnitř zamkla.

Snažil se dobývat dovnitř, ale já jsem ho tam nepustila. Teď se bojím víc jeho než toho chlápka před tím. Když už ho to asi dost naštvalo, vyrazil přední okýnko auta loktem a auto otevřel zevnitř.

Chytl mě za zápěstí a dost tvrdě vytáhl ven. Hned potom si asi ale uvědomil, co dělá a tak mě pustil a svezl se po zdi do sedu na zem.