BI+CH #2

*23*

Přede mnou stál asiat, asi stejně vysoký jako já, oblečený v bílém obleku s černou kravatou, černým kloboukem a taky úplně černými boty nejspíš z krokodýlí kůže.

„Příjměte mou omluvu za ty avatýry kolem přijezdu sem. Snažíme si zachovat nějakou anonymitu." poznamenal ten chlápek a u toho se mi celou tu dobu upřeně koukal do očí.

„No, nejpříjemnější to tady není." řekla jsem, ale to, co se stalo potom jsem nečekala.

To skleněný cosi, včem jsem tady byla celou tu dobu se najednou prostě rozložilo, a já jsem málem spadla na zem.

Jen tak tak jsem stihla doskočit na nohy, protože to pořád bylo dost vysoko, ale i tak jsem tam sebou málem švihla.

To akvárko se rozložilo, droplo mě to na zem, složilo se to, ale do velikosti A4 a zajelo to do země.

V tu chvíli se ke mě ten chlap začal pomalu přibližovat. Úplně pomalým krokem šel blíž a blíž ke mě, ale já jsem necouvala.

Zůstala jsem stát, snad úplně nebybně na tom stejném místě, kam jsem spadla z té skleničky, a u toho jsem se koukala přesně na toho chlapa.

Když už byl úplně u mě, mohlo mezi námi být tak 30 centimetrů, natáhnul ke mě ruku.

„Tak tedy Pan Shin, jméno mé."