BI+CH #2

*22*

Probrala jsem se se strašnou bolestí hlavy. Myslela jsem, že mi praskne. Chvilku jsem viděla jenom mlhu, ale za chvilku jsem začala vidět líp a líp.

Po chvilce jsem už viděla normálně a tak jsem si pomalu sedla, abych pořádně viděla, kde to jsem.

Když jsem viděla rozmazaně, myslela jsem si, že jsem normálně v nějaké místnosti, splývalo mi to, ale teď už vidím, že sice jsem v jedné obrovské místnosti, ale ještě v ní v takovém... Co to sakra je? Je to jako kdybych byla v akváriu.

Takový prosklený kvádr, sice jsem si sedla, ale nohy jsem si už nenatáhla a navíc jsem si snad ani nemohla stoupnout na kolena.

První, co mě napadlo bylo, kde je teď Han. V téhle místnosti totiž není, a co já vím. Třeba není ani tady v zemi, třeba není ani na živu.

Chvilku jsem o tom přemýšlela, a asi jsem na chvilku úplně vypla, protože jsem se probrala se strašně zrychleným tepem, husinou a bolestí na hrudi.

Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, ale přesně v tu chvíli, když jsem o tom přemýšlela mi došla jedna dost podstatná věc...

Tohle je uzavřený tvar. Nejspíš neprůstřelné nebo plexi sklo a není v něm absolutně žádný otvor.Za chvilku mi dojde vzduch a já se dostanu do bezvědomí.

Začala jsem se rozhlížet kolem sebe a hledat něco, kudy by se dalo utéct. Zkoušela jsem bušit do toho skla, a myslím, že kdybych zabrala, možná bych se i dostala ven.

Úplně na druhé straně jakoby zezadu té věci ve které jsem zavřená, byli dveře.

Takové velké nejspíš kovové dveře, kterými by se teoreticky dalo zdrhnout.

„Slečno Angie, Vy už jste tady?“ vyrušil mě hlas přímo za mými zády.
„Tak vítejte v Brazílii.“