BI+CH #2

*11*

Opatrně jsem je jen postrčila, aby se dokořán otevřeli, jelikož byli vypáčený zámky.

Dveře jemně bouchly do zdi a my
jsme se rozhlédli po chodbě. Uvnitř nikdo nebyl. Byl tam strašně podezřelí klid.

Han vešel dovnitř první a já jsem ho následovala. Šli jsme na schody a vyšli jsme do prvního patra. Všude bylo ticho. My jsme šli tak potichu, že jsme skoro neslyšeli svoje kroky.

V prvním patře byl taky zastavený výtah. Vypadalo to, jako kdyby ho tam někdo nastražil, ale pak jsme se rozhodli do měj nastoupit, a do osmého patra vyjet.

Nastoupili jsme tedy do něj a zmáčkli tlačítko osmého patra. Výtah se úplně normálně rozjel nahoru. Měla jsem úplně stuhlý nohy a husinu úplně všude. Tahle cesta výtahem pro mě byla ta nejdelší v životě.

Pak se výtahu otevřeli dveře a my jsme ještě chvilku čekali, jestli se něco stane.

Nic.

Tak jsme se rozhodli vejít na chodbu. Přešli jsme ke dveřím mého bytu, které byli úplně dokořán. Jenom jemně jsme se podívali dovnitř a pak jsme opatrně dovnitř vešli.

Zkontrolovali jsme celý byt, a když jsme si byli jistí, že tam nikdo není, normálně jsmě začali kontrolovat všechny věci jako nábytek, šperky, jestli tam nejsou nějaké stopy a tak.

Slyšela jsem houkání pod oknem, tak jsem se z kuchyně podívala dolů. Před domem stála sanitka, a ošetřovatelé tam ošetřovali mojí postřelenou sousedku.

Han mi položil ruku na rameno a oba jsme se koukali, jak ji nakládají dovnitř, a jak odjíždí.

Hned potom, co už sanitka nebyla vidět jsme chtěli odejít z bytu. Nic zajímavého tam nebylo a nejspíš se přímo tam nic nestalo. Až na to vysklený okno samozřejmě.

Šli jsme ke dveřím od bytu, ale ty se najednou zabouchly. Tak třeba průvan. Nic jsme si z toho nedělali. Pak se ale úplně stejně zabouchly dveře do ložnice a to už průvan nebyl.