krásný pro bolest

21

Už uběhlo několik měsíců od doby, co u nás byla Janeova rodina slavit vánoce. Od té doby jsme tu žádnou návštěvu neměli a vlastně se nic moc zajímavého nestalo. Jane musel hodně pracovat a tak jsme neměli moc času někam chodit. 

Za poslední dobu jsem měl práce víc než obvykle a tak jsem se nemohl Marcovi moc věnovat. Navíc se poslední dobou nedokážu v jeho přítomnosti držet moc zpátky...

,,Kam to jdeš?" zeptal jsem se Jana nechápavě, když jsem si všiml toho, že mířil ke dveřím. Vždyť před chvílí přišel a... ani jsme se spolu nenajedli...

,,Mám ještě nějakou práci, přijdu později." řekl jsem mu a přezul se. Nechci mu lhát, ale... nemůžu riskovat, že ztratím kontrolu. Tohle je zkrátka lepší řešení pro oba z nás. 

,,Ale chodíš pryč skoro každý večer." namítl jsem a doběhl k němu. ,,Nemůžeš dneska zůstat doma?" zeptal jsem se ho a chytil ho za ruku.

,,Marco, budu se snažit přijít co nejdřív ano?" zeptal jsem se ho a volnou rukou ho pohladil po tváři.

,,A... nemohl bych jít s tebou?" zeptal jsem se ho a sklopil pohled. ,,Nepřekážel bych ti. Ani... ani bys o mě nevěděl jen... jen tu nechci být sám, prosím Jane." požádal jsem ho nejistě. 

Podíval jsem se na Marca a pak na hodiny, načež jsem se podíval zpátky na Marca. ,,A co kdyby jsme si dali večeři a šel bych později. Co ty na to?" zeptal jsem se ho s úsměvem.

,,A kdy přijdeš domů?" zeptal jsem se ho a přitáhl ho o kousek blíž k sobě. 

,,Hned jak to půjde. Tak na co máš chuť?" zeptal jsem se ho a zase se zul, načež jsem se i s Markem vydal do kuchyně. 

,,Jaké jídlo trvá připravit nejdýl?" zeptal jsem se ho a sedl si ke stolu. 

Zasmál jsem se. ,,Čím dýl budu vařit, tím dýl pak budu muset jít pryč." řekl jsem mu s úsměvem. 

,,Cože?" zeptal jsem se ho zaraženě a po chvilce přemýšlení doběhl do špajzu a zase zpátky za ním. ,,Tak špagety." řekl jsem mu a podal mu špagety. 

Uchechtl jsem se. ,,Jak si přeješ." usmál jsem se a začal vše připravovat. 

,,Chci ti pomoct." namítl jsem a začal zkoumat, s čím bych mohl pomoct.

,,Tak co kdybys nastrouhal sýr?" zeptal jsem se ho s úsměvem. Nakonec jsme tedy všechno nachystali a společně se najedli, než jsem musel odejít. 

Ještě asi deset minut jsem zkoušel Jana přemlouvat, ale nemělo to cenu. Jen jsem si povzdechl a  rozhodl se, že na něj počkám.

Bylo mi líto, že ho tu nechávám, ale nemohl jsem riskovat, že se neovládnu. Nakonec jsem dojel až do hotelu a následně vešel do pokoje.
,,Jdeš pozdě." 

/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/

Vítám vás u další kapitoly, omlouvám se za tak dlouhou neaktivitu, bylo toho hodně. Další kapitola zase ve středu