krásný pro bolest

12

Po chvíli jsme se vrhli na ten pokoj. Zjistil jsem že stěhovat a sestavovat nábytek je těžší než jsem si myslel, takže vlastně všechnu práci odvedl Jane a já ho jen sledoval.

Po pár hodinách bylo hotovo, nevadilo mi že nepomáhá, ještě by se mu něco stalo...

,,Nedávají něco jiného?" Zeptám se když vedle sebe sedíme na gauči a koukáme na nějaký film, který absolutně nechápu.

,,Jasně." řeknu a neochotně začnu hledat něco jiného než svůj oblíbený film. ,,Těšíš se na Vánoce?" zeptám se po chvíli.

,,Ne." řeknu jednoduše. Nemám rád vánoce, Pán byl sice o něco milejší než obvykle... dokonce mi vždycky na Vánoce dal malého plyšáka, ale stejně byl zlý, tvrdil že si mě na Vánoce musí ozdobit... Šíleně to bolelo...

,,Proč ne?" zeptám se nechápavě. Přece... každé dítě má rádo vánoce ne?

,,Bolí to..." zamumlám potichu a začnu si hrát s lemem svého trika.

,,Hele... Jak si vlastně slavil Vánoce u.. No ve tvém minulém domově?"

,,Tak jako každý hodný chlapec... alespoň Pán to tak říkal..."

,,Takže ses koukal na pohádky, pekl cukroví, zdobil stromeček a nakonec si rozbalil dárky?" zeptám se a začnu ho hladit ve vlasech.

,,Takhle se slaví Vánoce?" zeptám se zmateně. Tohle jsme s Pánem nikdy nedělali. Vždycky mi tvrdil že to jak slaví Vánoce se mnou je jediný správný způsob.

,,Ano, chceš je oslavit se mnou?"

,,A... nebude to bolet?"

,,No jestli nevezmeš horký plech přímo do rukou nebo nespadneš na stromeček tak ne. Proč by to mělo bolet?"

,,Jen tak..." zamumlám a zakoukám se na televizi.

,,Dobře.... pojď půjdeme nakoupit dárky chceš?"

,,Jako ven? Mezi lidi?" Zeptám se trochu vyděšeně.

,,Neboj, ochráním tě před nimi." řeknu s úsměvem a vypnu televizi.

,,T-tak dobře." řeknu nakonec a doběhnu si do pokoje pro teplejší oblečení. Nechci zase mrznout...

Převlékl jsem se, vzal si peněženku a klíče a čekal na něj. Vypadal roztomile. Vyšly jsme z bytu a já už automaticky šel směrem k autu. Obchodní centrum odtud sice není tak daleko, ale stejně toho potáhneme hodně..

,,Jane?" zamumlám potichu a stále zůstávám na místě.

Okamžitě zastavím a jdu k němu. ,,Copak? Děje se něco?" zeptám se starostlivě.

,,Já... není mi v autě moc dobře..." řeknu potichu a očekávám facku, nebo výhrušku že jestli to auto ušpiním je po mě.

,,Pojedeme jen chvilku, maximálně patnáct minut, zvládneš to?" zeptám se starostlivě.

,,A-a když mi bude špatně zastavíš?"

,,Jistě, tak už pojď." řeknu a nakonec i s ním nastoupím do auta. Bylo zábavné sledovat jak nevěděl jak se připoutat, ale na druhou stranu to bylo celkem smutné, asi dřív nikam moc nejezdil a byl pořád zavřený... Zapl jsem mu zahřívání sedačky a zapl topení, aby mu nebyla zima. Celou cestu jsem se ho ptal jestli je v pořádku a on mi to vždy odkýval.