Překoná láska čas?

4: Připomínka domova

Uplynulo několik minut, než dokázala přestat brečet. A také několik dalších minut, než přestala jen tak zírat do prázdna. Mezitím jí déšť stihl smáčet celé její šaty a ona se už ani nenamáhala schovat někam, kde by na ni tolik nepršelo. Měla pocit, že ta síla, kterou k tomu bude muset použít, za to nestojí.

„Proč se tohle musí dít zrovna mně?!" Vykřikla zoufale a její hlas se odrazil od protější zdi, nikam dál však nedošel. Zaprvé mu v tom bránil déšť a zadruhé se nenacházela v uzavřeném prostoru, ulička byla otevřená a přístupná veřejnosti z obou stran. Ovšem jak v budoucnosti, tak i v minulosti se podobným prostorám lidé vyhýbali.

Když jí po další čtvrt hodině začínalo kručet v břiše, uvědomila si, že od té chvíle, co je tady ani nejedla a zřejmě tomu tak bylo i předtím, než se tu objevila. To, že neměla nejmenší ponětí, co závažného se stalo předchozí den, jí ale vůbec nepomáhalo a její hlava pořád dokola vymýšlela nějaké teorie. Největší smysl jí dávalo už jen to, že ji Bunnix musela vyrušit uprostřed noci a ona blázen souhlasila, že sem půjde.

S povzdechem se nakonec opřela rukou podél zdi a postavila se. Snažila se nevnímat, jak jí kapky kloužou po obličeji a její právě umyté vlasy dostávají další dávku vody, o kterou se nikdo neprosil.

Stála pevně na nohách, nebo alespoň tak pevně, jak jen to šlo a přemýšlela, jakým směrem se vydat. Stočila hlavu k pravé straně, odkud přišla a uvědomila si, že by musela znovu čelit tomu obchodu, kde ztratila kabelku a zároveň své oblečení. Už jenom z toho důvodu ten nápad zavrhla a otočila se úplně opačným směrem.

Cesta uličkou byla delší a únavnější, než si myslela a každou chvilkou měla pocit, že znovu omdlí.

Byl tohle další z následků cestování časem? Nevěděla, ale v momentě, kdy ucítila zápach odpadkového koše, kolem kterého procházela, se jí zvedl žaludek. Neudržela se a všechen jeho obsah vyvrhla.

*

Když se vypotácela z uličky bez nejmenšího tušení, kolik času vlastně uběhlo, měla strašnou žízeň. Nejen, že se jí motala hlava po každém kroku, ale před očima se jí začínaly dělat mžitky. Sotva dokázala mrkat a udržet se na nohách.

Byla si stoprocentně jistá, že se na začátku takhle necítila a potřebovala udělat něco pro to, aby jí bylo zase dobře.

Jen stěží dokázala jít po městě a neskácet se na zem nebo do nikoho nenarazit. Naneštěstí se většina Pařížanů schovala před deštěm do svých domovů, takže skoro nikoho nepotkávala.

Nevěděla, koho by mohla poprosit o trochu vody, protože zatím každý, kolem koho prošla, pospíchal a nenechal ji ani promluvit. Už tedy poznala, jaké je to být v nouzi a zapřísáhla se, že ode dneška bude pomáhat každému, kdo to bude potřebovat. Ještě více než doposud.

Zastavila se, aby si odpočinula, během čehož si všimla, že déšť trochu ustává, ale pořád ne tolik, aby přestal úplně. V tom momentě si uvědomila, že místo, kde se nachází, poznává.

Obličej se jí rozzářil, když uviděla budovu známého gymnázia, kam chodila do školy. Netušila, že tu v této době stála, ale o to více ji potěšilo, že už jen kousek a je doma.

Neváhala proto, nadzvedla sukni a dala se do běhu. Neměla ponětí, kde se v ní zničehonic vzala ta síla, ale rozhodla se ji všechnu využít, aby se dostala kolem budovy, přes přechod a následně tam, kde stála pekárna.

Už, už chtěla vzít za kliku u dveří, když v tom si všimla, že tam žádná není. Že dveře jsou skleněné, klika chybí a okna ve výloze také vypadají úplně jinak, než jak je tomu zvyklá.