Překoná láska čas?

32: Shledání

Otevřela své pomněnkové oči právě ve chvíli, kdy ji do hlavy uhodila ostrá bolest. Sykla a jakmile přestala mžourat a pořádně se rozhlédla kolem sebe, všimla si, že leží na zemi. Na zemi ve Felixově pokoji ve vile Agrestů. V budoucnosti.

Zalapala po dechu a chtěla se zvednout, jenže hlas jdoucí směrem od koupelny ji zarazil:

„Marinette, k zemi!"

Rozeznala hlas Bunnix a když se ohlédla za sebe, uviděla, jak se snaží hodit cosi po Felixovi, který stál u svého pracovního stolu a vypadal celkem naštvaně.

Co se to tady sakra děje?

Nechápala vůbec nic, ale jakmile se králičí superhrdinka napřáhla, aby cosi hodila po Felixovi, Marinette se přikrčila.

Mladík se chtěl vyhnout, jenže zakopl o vlastní nohu a Bunnix využila toho, aby ho svázala jojem.

Počkat, jojem?!

Vytřeštila oči a viděla, jak se blonďák marně snaží vykroutit ze sevření provázku joja, které bylo nejpevnější věcí na světě. Nikdo a nic ho nemohl přetrhnout, ať už se snažil jakkoliv.

„Co to má znamenat? Přece jsme byli domluvení!" zavrčel Felix a sledoval, jak k němu kráčí postava v modrobílém obleku.

Marinette stále seděla v šoku na zemi a snažila se pochopit situaci. Jakmile se více zaměřila na Bunnix, došlo jí, že její kostým je jiný. Že má v sobě i červeno-černou barvu.

Tikki!

„Nebyli jsme domluvení na ničem!" zavrčela rusovláska a jako by snad provázek kolem Felixe ještě víc utáhla, protože sykl bolestí. A opravdu. V ruce držela Beruščino jojo a pohrávala si s ním téměř tak dokonale jako ona sama.

„Ale ano, byli! Slíbila jsi, že až přivedu Marinette, dáš mi všechna mirákula, která obsahovala ta kouzelná bedna!"

Tmavovláska znovu zalapala po dechu. „Bunnix, je to pravda?" zeptala se a vrávoravě se postavila.

V hlavě měla totální zmatek a události, které se odehrály v předchozích deseti minutách rozmazané. Pamatovala si jen, jak odchází z Adrienovy vily směrem k Eiffelově věži, aby se tam setkala s Felixem a Alexem, kteří se z neznámého důvodu znali.

Dívka vedle ní po ní vrhla zamračeným pohledem, zatímco ji bodlo u srdce nejen kvůli Adrienovi. „Vážně si myslíš, že bych něčeho takového byla schopná?"

Pohled, jakým se na ni dívala, donutil Marinette sklopit zrak k podlaze a šeptem se omluvit. „Já jen nechápu celou tuhle situaci. Pamatuju si, že jsem šla k Eiffelovce a to je úplně poslední věc, na kterou si dokážu vzpomenout. Pak jsem se probudila tady a viděla jsem, jak jsi Felixe chytila, jak jste se sebou bojovali... Možná se teď nechovám jako superhrdinka, ale to jen proto, že jsem zmatená! Jak je možné, že máš mé náušnice?"

Bunnix se pousmála a její pohled jako by najednou zněžněl. „To pomotání hlavy je následek tvé cesty časem, protože sis nevzala mrkev," mrkla na ni tajemně. „Až přeběhne pár hodin, měla bys už vědět všechno, co se stalo a já ti řeknu, co se tady odehrálo ve tvé nepřítomnosti. Jen mi teď dovol se postarat o tohohle parchanta." Poslední slovo zasyčela a znovu se otočila na blonďáka, který se stále snažil dostat ze sevření joja.

Marinette zaraženě přikývla a Bunnix následně zmizela kamsi v prostoru a času.

*

Seděla na židli u stolu a poslouchala tikání hodin, visících na zdi. Její kamarádka zmizela už před půl hodinou a stále se nevrátila. Nejen, že o ni měla tmavovláska strach, ale hlavou se jí honily myšlenky a nedokázala jejich příval zastavit. Navíc občas pociťovala bolesti, jak cestovala časovým vírem, nebo čím vlastně.