Překoná láska čas?

26: Vítej v rodině

Zavřela dveře obchůdku a vzala látkovou tašku do pravé ruky. Bylo právě něco po poledni, když paní Martinová chtěla jít na nákup a Marinette se nabídla, že tam zajde místo ní, protože si potřebuje provětrat hlavu. Poté dostala tašku, peníze, seznam a vydala se do pařížských ulic.

Nevěděla, kdy se má s nakoupenými věcmi vrátit, ale dle výrazu hospodyně to tolik nespěchalo, a tak se dívka posadila na jednu z laviček, které potkala kousek od Seiny. Položila tašku s nákupem vedle sebe, složila ruce v klíně a pohled jí zabloudil na vodu.

Sledovala, jak je čistá, plyne v pravidelných proudech a snažila se nevnímat hluk velkoměsta. Ten byl sice tišší než v budoucnosti, ale přesto ne úplně potlačený. Ani se nemusela přemáhat a myšlenky se jí samy od sebe zatoulaly k rodičům.

Co asi dělají? Jak se mají? Je skutečně pravda to, co říkal Felix o tom, že během její nepřítomnosti neuběhla jen noc, nýbrž celý měsíc? Nemohla tomu uvěřit, Bunnix by jí přece takhle nelhala. Ovšem je pravda, že jinak by nikdy nesouhlasila s tím, že sem půjde, i když to bylo pro dobro světa. No, možná by ji musela králičí superhrdinka pár dní přemlouvat, až by s tím nakonec souhlasila.

Povzdechla si a zavřela oči.

Nechala se unášet vzpomínkami na domov. Viděla se na mostě, jak jde vedle svých rodičů a všichni si společně dávají zmrzlinu. Viděla, jak se objímá se svojí nejlepší kamarádkou Alyou a ostatními přáteli před školou. Viděla, jak se spolu smějí a slyšela otce, jak jí čte ty básně, co napsal jakýsi slavný básník.

Jak se její myšlenky spojily, pocítila slzy ve svých očích. Bránila se jim? Ne, nechala jim volný průchod. Proč je přece potlačovat, proč je tajit? Koneckonců, zrovna seděla u zdi a nacházela se na místě, kam moc lidí nechodilo. A i kdyby se sem někdo vydal, mohlo by mu být jedno, že tady brečí. Stejně se zítra vrací domů a nikoho z těch lidí už nikdy nespatří.

Přesně tak. Pět dní uteklo rychle jako voda, a aniž by se nadála, zbýval jí poslední den její cesty časem.

Polkla. Těšila se, až uvidí rodiče, ale zároveň nechtěla opustit tohle místo. Nikdy by si nepomyslela, že k tomuto století, k této době, tolik přilne, jenže když potkáte někoho, na kom vám záleží a pochopíte, že dokonce i ta pitomá Chloé má ve své rodové větvi hodné lidi, nebude se vám je chtít opustit. Nikoho.

Dokonce ani Adriena.

Adriena.

Adriena Agresta.

Jakmile v duchu vyslovila tohle jméno, nemohla si pomoct a musela se usmát. Schválně požádala Felixe o to, aby tu mohla zůstat týden. Udělala to záměrně, aby oni dva mohli strávit víc času spolu, aby mohli zkusit věci, které ještě nezkusili a aby vymyslela plán, jak tu zůstat, a přitom zachránit kouzelnou skříňku.

Při pomyšlení na to, že se stále nachází ve Felixových spárech se jí zkroutily útroby a udělalo se jí nevolno. Jenže nezbylo jí nic jiného, než čekat do zítřka. Přestože se pokusila zjistit, jestli Felix opět nehraje v nějakém divadelním představení, její hledání bylo neúspěšné. Pravidelně chodila k nástěnce s plakáty nedaleko Adrienovy vily, avšak jeho jméno nenašla. Buď už nikdy nehrál hlavní roli, nebo na sebe zkrátka nechtěl přilákat pozornost.

Možné bylo obojí a ani jedno se Marinette nelíbilo. Nelíbilo se jí, že bude muset čekat do zítřka, protože do té doby se toho může stát ještě mnoho.

Sama nemohla uvěřit tomu, že Adrienovi odpustila za to, jak se k ní minulý týden zachoval. Jenže pokaždé, když pomyslela na zášť k němu, si vzpomněla i na ty hezké chvilky a na to, jak si vzájemně byli blízcí. Nejvíc ze všeho vzpomínala na noc, kdy spolu seděli na schodech a svěřili si svá tajemství.