Překoná láska čas?

30: Sherlock Holmes

...

„Tlukot tvého srdce,

Zní jak symfonie a nic více.

Tvé oči jsou jak pomněnky,

Že by se v nich dalo topit věky,

Nediv se mi velice,

Že o tebe stojím převelice.

Chci, abys byla se mnou,

Tak jako je muž s ženou.

Mít tě navždy pro sebe

A stát navždy při tobě,

To je můj sen velký,

Přesto doufám, že malý."

Po posledním slově se salónkem pro hosty rozlehl ohlušující potlesk. Adrien právě přečetl několik svých básní a převážně na pár z nich byly většinou v romantickém duchu. Člověk by řekl, že vzhledem k tomu, co prožil, budou spíše ponuré jako většina věcí z této doby, ale opak byl pravdou.

Marinette mezitím stála jako přikovaná na místě, srdce měla až v krku a nezmohla se na nic. Jen zírala na Adriena, který během svého bezchybného přednesu zíral na ni. Ani jednou se přitom nezakoktal, ani jednou se nezadrhl, ani jednou neodtrhl oči od dívky, která podle všeho byla celý jeho svět.

Zamrkala, aby zabránila slzám vystoupit na povrch a zvedla ruce, aby si je položila na rychle zvedající se hrudník. Stále tomu nemohla uvěřit.

On se naučil tuhle báseň nazpaměť jen proto, aby ji takhle mohl oslnit v jeho večer těsně po jejich zasnoubení. Napsal tuhle báseň jen proto, aby potvrdil, že k ní cítí hlubokou lásku a že ji nepožádal o ruku jen proto, aby byla chráněná před ostatními nežádoucími žádostmi.

„Děkuji za vaši pozornost, moc si jí cením," prohlásil najednou mladík a dívka se snažila vnímat každé jeho slovo. Neměla nejmenší ponětí, jak dlouho tu takhle stojí. „Ke vzniku těchto básní nepřispělo nic jiného než sám osud, který mi do domu přivedl jednu ženu. A ta žena se pro mě stala celým světem, ani nevím jak. Chtěl bych proto speciálně poděkovat i nejbližším lidem v mém životě, co nenechali nic náhodě a vždy tu pro mě byli: moje matka, paní Martinová, Chloénette nebo třeba Mistr Fu."

Zdálo se mi to, nebo na mě právě mrknul? Ptala se sama sebe, zatímco se Adrien zase věnoval publiku. Zodpověděl na několik otázek ohledně jeho sbírky a možná padlo i datum vydání, to ovšem Marinette přeslechla, protože byla plně ponořená ve svých myšlenkách.

„Páni, ten se teda rozjel," zašeptala vedle ní Chloénette, zatímco sledovala blonďáka, jak se s někým baví.

„To mi povídej," odpověděla jí rovněž tmavovláska šeptem a její srdce se pomalinku začínalo uklidňovat.

„Je tak neuvěřitelně sladký a k popukání," ozvalo se najednou za dívkami a obě se otočily, aby spatřily Emilie.

Ve svých stříbrných šatech s černými vzory vypadala vskutku neodolatelně a opět nezapomněla ani na dlouhé rukávy. Marinette vzápětí napadlo, jestli jí v nich nebude v létě teplo. Koneckonců, léto bylo za dveřmi, i když byl teprve květen.

„Marinette?" objevil se před nimi náhle, až sebou lehce cukla. Kdy se stihl ztratit z pozornosti?

„Adriene," pousmála se. „To bylo... bylo to..."

„Nemusíš nic říkat. Stačí mi, že jsi to slyšela," zvedl koutky rtů do úsměvu a dívka se snažila nezhroutit.

„Píšeš nádherně, Adrienku," řekla Emilie a přišla k němu, aby ho mohla obejmout.